Česko je velmocí hledačů pokladů
Koupit si detektor kovů – v ceně od pár tisíc korun do čtyřiceti tisíc za špičkové náčiní – může každý. Ani chodit si s ním „pípat“po polích či lesích není zakázáno. Ovšem hledat cíleně archeologické památky (nepřesně definované, ale dejme tomu starší sedmdesáti let) už památkový zákon reguluje. „Jen fyzická nebo právnická osoba mající v zaměstnaneckém vztahu někoho, kdo absolvoval magisterský obor se zaměřením na archeologii, má dva roky praxe, vybavení a úložné prostory, má šanci – nikoliv právo – získat oprávnění provádět archeologické výzkumy. Většina hledačů na tuto podmínku nedosáhne,“říká Jan Mařík, jenž se na související legislativu specializuje.
Naprosto ojedinělé tresty
Vlastně všichni, kdo hledají jinak než jako spolupracovníci pod vedením archeologa z oprávněné organizace, se tak dopouštějí přestupku. Za ten lze jednotlivcům udělit pokutu do dvou milionů a právnickým osobám (třeba spolkům) až do čtyř milionů korun.
Ilegální hledači jsou však trestáni výjimečně. „Pokuty, o nichž jsem se dozvěděl, se pohybovaly od pěti do dvaceti tisíc. A ročně jich je méně než deset,“dodává Mařík.
Ani policie statistiku těchto deliktů nevede. „Takové případy policisté řeší velmi ojediněle. Jedná se většinou o případy na základě oznámení od občanů či památkářů. Kriminalisté ale velmi často na veřejných internetových bazarech řeší prodej věcí pocházejících z trestné činnosti či věcí, které jsou nelegální. V těchto případech není výjimkou prodej starožitných věcí, jako jsou mince, zbraně a další,“řekla LN Eva Kropáčová z Policejního prezidia.
Vrchní komisařka však uvádí jiné příklady, kdy jsou „detektoráři“prospěšní. „Velmi často se setkáváme s hledači v souvislosti s nálezem staré munice, již nám sami nálezci hlásí. Jsme rádi, že se v posledních letech podařilo díky opakované prevenci přimět lidi a dostat do jejich povědomí, že s municí nemanipulují a zpět ji neukrývají,“říká Kropáčová.
Ministerstvo kultury problematiku sleduje. „Pochopitelně že ne- legální archeologické výzkumy, včetně používání detekčních zařízení, považujeme za negativní jevy – zejména kvůli poškozování okolí nálezů. Jako řešení se nabízí umožnit amatérům spolupracovat s držiteli oprávnění k archeologickým výzkumům, což už se i děje,“říká Jiří Vajčner, ředitel památkářského odboru ministerstva kultury.
Občanská věda po česku?
Právě k tomu progresivnější archeologové směřují. Pokud by se podařilo tisíce lidí s „minohledačkami“dobře směrovat, mohli by pomáhat s vytipováváním lokací k další odborné práci – a to v rámci takzvané citizen science, tedy občanské vědy, která je ve světě čím dál populárnější. Nadšenci dodávají data, jejich interpretace je však už na vědcích.
„Přibývá lidí s detektorem, přičemž ti nově vstupující na scénu mají větší cit pro vnímání toho, že se mohou, byť i nechtěně, dotýkat archeologického dědictví. Mají i větší tendenci se zajímat, jestli konat mohou, kde a kdy mohou,“řekl LN Balázs Komoróczy z brněnského Archeologického ústavu Akademie věd. Mění se prý i dříve nepřátelské vztahy mezi oběma tábory: hledači a vědci. „Ti mladší a činní v regionech jsou už ke spolupráci s detektoráři ochotní; dokonce v našich dotaznících často uvádějí, že je to nezbytné,“říká expert na dobu římskou. Pokud se hledači chovají rozumně – zaměří nálezy, ale neničí terén či nevytahují šperky –, jsou i přínosní.
Podle Maříka je jasné, že část „lovců pokladů“nemá o součinnost zájem; to jsou ti skuteční zloději, toužící se obohatit, a klidně (třeba i na objednávku sběratelů) zničí a vyrabují lokalitu. Komunita hledačů má ovšem řadu vrstev.
Někteří si sbírají sami pro sebe a třeba keltské mince pak umisťují do vitrínek v obýváku – ovšem i tomuto zcizování věcí z majetku krajů chybí údaje o okolnostech nálezu. Jeho hodnotu to maří.
„Problémem amatérských hledačů je úroveň znalostí pravěké a středověké hmotné kultury. Může se stát, že zahodí nebo zničí mimořádný archeologický nález, protože jej prostě nepoznají. Sám jsem byl svědkem takových situací,“vysvětluje Mařík, jenž se specializuje na raný středověk.
Přesto je vidět vývoj. Kvůli masivnímu nasazení minohledaček v minulých letech už nejsou některé nálezy tak raritní, jako bývaly, takže klesá i jejich „tržní cena“na pokoutních burzách.
Kolem objevených mincí se však stále točí dost peněz, papírových. „Přibývá ale hledačů, kteří chtějí provozovat svůj koníček v souladu se zákonem, tedy pod vedením archeologa. Tito lidé si v mnoha případech prošli i svým divokým obdobím, kdy obchodovali s nálezy na buštěhradské burze. Nechtějí se ovšem vzdát samotného hledání. Využití potenciálu těchto lidí je velkou výzvou pro dnešní archeology,“míní Mařík, jenž skupinu dobrovolníků zapojuje i do výzkumů Libice nad Cidlinou, kde tak nalezli krásný zlatý prsten z 10. století.
S „řidičákem“na detektor
I na Moravě hledači pomáhají. Před pár lety v Mikulčicích s rozsáhlým předběžným nedestruktivním průzkumem a očištěním historického terénu od nežádoucích novějších věcí z kovů. „Podmínkou úspěchu celé akce, která přinesla mimo jiné několik tisíc ko- vových artefaktů raného středověku, byl sofistikovaný postup, ale i pomoc dvou desítek dobře vyškolených detektorářů spolupracujících s profesionálními archeology,“říká Lumír Poláček, ředitel Archeologického ústavu Brno.
Jeho pražský kolega tak vybízí k systematické práci s lidmi, kteří jsou ochotní dávat koníčku téměř vše výměnou jen za to, že jim jej nikdo nevezme. Součinnost však potřebuje pevnější základy – technické i právní. „Jedná se o tvorbu výukových materiálů, způsob a systém evidence nejen výzkumů, ale i nálezů. K tomu je potřeba pro oprávněné organizace připravit návod, jak s amatérskými hledači pracovat po právní, ale i lidské stránce,“míní Mařík. Lze se poučit v cizině, leč nic nevede k úplnému potlačení rabiátů.
„Osobně jsem zastáncem estonského řešení, kde hledač získává na základě proškolení a praktických zkoušek právo legálně v terénu hledat. Již řadu let to tam přináší uspokojivé výsledky. Časové nároky na získání takové licence jsou srovnatelné s řidičským oprávněním skupiny B,“vysvětluje archeolog Jan Mařík.