Srdce a ledviny stůňou současně
Věra Adámková (62)
Ukazuje se, že lidé s onemocněním srdce často umírají na selhání ledvin a naopak. „Dnes už víme, že je chyba pacienty neléčit na onemocnění obou orgánů zároveň,“říká v rozhovoru s LN profesorka Věra Adámková, přednostka Pracoviště preventivní kardiologie IKEM.
LN S nefrologem Štefanem Vítkem jste nedávno vydali knihu, která se jmenuje Kardiorenální syndromy. Co to vlastně znamená?
Kardiorenální syndrom je název pro společné poškození srdce a ledvin. To není nic nového. V Praze byl ve 40. letech geniální profesor Antonín Vančura, Bohem nadaný lékař, který pracoval na Karlově náměstí, a ten řekl: „Nemocní, kteří stůňou na ledviny, umírají na srdce a obráceně.“A řekl ohromnou pravdu.
LN Ale více se o tom začíná mluvit až v současnosti...
Ano. Teď je to téma, které hýbe světem. V posledních letech si pod zorným úhlem všech nových poznatků znovu začínáme uvědomovat, že není možná absolutní atomizace medicíny, kde bychom se starali jen o některé věci, a ne o člověka jako celek. Protože ať chceme nebo nechceme, on by tu naši léčbu měl přežít celý.
LN Jak se souvislost mezi srdcem a ledvinami projevuje?
Nejdůležitější chorobou srdečně-cévního aparátu dodnes je arteriální hypertenze neboli vysoký krevní tlak. Když v šedesátých letech vznikaly jednotky umělé ledviny, tak šlo z devadesáti procent o pacienty, kteří nějakým způsobem měli nezvladatelnou hypertenzi, která jim poničila nejen srdce, ale i ledviny. Jde tedy o naprosto provázanou záležitost.
LN Máme tomu rozumět tak, že srdce a ledviny se nějak ovlivňují?
Samozřejmě, tyto dva orgány se ovlivňují významně. Přitom ale platí, že ne všechny patofyziologické mechanismy jsou vůbec objasněné. Dnes už ale víme, že je chyba pacienty neléčit na onemocnění obou orgánů zároveň.
LN V čem je ta léčba obtížná?
Je nesmírně důležité správně pochopit, jak je ten člověk nemocen, a podle toho zvolit i léčbu. Protože jsou léky, které třeba zároveň pomáhají chronickému srdeč- nímu selhání, ale snižují funkci ledvin. V určité fázi ten člověk potřebuje oboje. Takže musíme v léčbě ubrat. Pacient má sice trošku srdeční selhání, ale zároveň mu neselžou úplně ledviny. Což je optimální, protože může žít svůj život.
LN A pokud se to neléčí současně?
V momentě, kdy srdeční selhání naprosto zmenšíte, aby se srdeční funkce normalizovala, tak pacientovi výrazně snížíte funkci ledvin a on skončí na nefrologii. A obráceně. Takže v tom je ta záludnost. Je taky rozdíl, jestli máte nejprve nemocné ledviny a pak srdce, nebo nejdřív srdce a pak ledviny. Jestli je to akutní, nebo chronické. Takže těch kombinací je několik. Máme pět základních syndromů onemocnění srdce a ledvin, kterým je třeba porozumět.
LN Jako kardioložka se věnujete i jiným věcem, například otázce náhlé smrti. Vím, že jste v IKEM zaměřili výzkum na zdraví mladých sportovců, abyste zjistili, jak moc jsou tímto ohroženi. Proč právě toto téma?
Čas od času se objeví zmínka, že mladý sportovec zkolaboval a zemřel. Protože to jsou v naprosté většině případů muži, kteří dělají kolektivní soutěživé sporty, tak naše otázka zněla: Co můžeme udělat dřív? Ona totiž náhlá smrt je jen jednou, tam už nic neuděláte. A stále platí definice Světové zdravotnické organizace, že náhlá smrt je úmrtí do jedné hodiny od objevení se obtíží. LN A co jste odhalili?
Normálně se určitá vada srdeční aortální chlopně projevuje v populaci v jednom až dvou procentech. A my ji u tohoto souboru zhruba stovky sportovců máme v šesti až osmi procentech, což i pro člověka, který se nezabývá statistikou, je evidentní, že jedno až dvě procenta a šest až osm procent nebude úplně totéž.
LN Jak jste na to reagovali?
Celosvětově se neví, co těmto lidem říkat. Všem jim samozřejmě nabízíme možnost sledování, ale jestli ji využijí dlouhodobě, to také nevíme. Samozřejmě máme několik mladých sportovců, které sledujeme. Musím říci, že člověk se nemůže divit. Ve dvaceti sedmi letech dělá své hobby jako zaměstnání. Je slušně zaplacen. Být vrcholovým sportovcem je i určitý sex-appeal sám o sobě, takže mě zatím moc neposlouchají, protože jim je málo let. Nicméně dostávají pravdivé informace a docházejí na kontroly.
LN Jaké doporučení jste jim tedy dali?
Zaprvé si myslím, že je třeba, aby o své vadě věděli. Což neznamená, že nemůžou sportovat nebo že bychom s nimi cokoli dělali, protože vada, o které mluvím, je spojena s předčasnou degenerací chlopně. Což by samozřejmě dotyčný člověk měl vědět. Běžně u lidí, kteří se příliš nehýbou a nemají žádné adrenalinové zážitky, se třeba projevuje významným způsobem v pětapadesáti či šedesáti letech. Ale my u vrcholových sportovců nevíme, jestli to nebude už ve čtyřiceti, protože jejich srdce je samozřejmě při tréninku vystaveno mnohem větší námaze. Celé to vzniklo proto, abychom odhalili náhlou smrt nebo prevenci náhlé smrti, což celosvětově není jasné, jakým způsobem to činit. Takže alespoň pro tyto exponované lidi hledáme komplexní vyšetření včetně genetiky, abychom jim mohli dát ucelenou informaci.
LN A když vás neposlechnou?
Znovu opakuji, že jak s tím naloží, už je na nich. Někdy řeknou, že ne, že chtějí sportovat. Jsem povinna jim informace dát, ale dále je to jejich rozhodnutí. To vůbec není o tréninku. Jde o to, že ten člověk má vadu. Tato vada je vrozená, s ní se už narodil. A nikdo zatím na světě neví, jak se k tomu postavit, co mu lze dovolit. My prostě nevíme, jestli může hrát deset let vrcholový sport, nebo jestli smí hrát jen na úrovni bramborové ligy. Mám jednoho sportovce, který nás neposlouchá vůbec. Přestože ví, co tam je. Sláva a možnost hrát svůj sport, který má jako hobby, jsou asi mocnější. Možná si myslí, že ho strašíme zbytečně. Ale sledujeme ho už devět let a ta progrese je výrazná oproti jiným osobám, které sport nedělají. U něj už je to na hranici středně významné vady.
LN Co ho nejspíš čeká?
Ta vada se pochopitelně potom operuje. Tablety, které by vyléčily vrozenou srdeční vadu, nejsou. V určité fázi můžeme oběhu ulevit
Je přednostkou oddělení preventivní kardiologie Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM).
V roce 2014 byla jmenována profesorkou pro obor hygiena a epidemiologie.
Vystudovala 1. lékařskou fakultu UK v Praze.
V letech 1987 až 1995 působila v Nemocnici Na Homolce.
Přednáší na 1. lékařské fakultě UK, na Zdravotně-sociální fakultě Jihočeské univerzity a na Fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT.
LN Sportovci jsou zajímavé téma, ale vy se věnujete v souvislosti se srdečně-cévními nemocemi i problematice kouření...
Věnujeme se odvykání závislosti na nikotinu, což je velmi zajímavá věc. Máme jeden z mála komplexních týmů včetně nutričního terapeuta a klinického psychologa. Je totiž velmi obtížné najít důvod, proč by člověk neměl kouřit. Jenom zdravotní důvody na mnohé nefungují. Měla jsem pacienta, který samozřejmě dobře věděl, že nemá kouřit, byl to inteligentní pán ve vysokém postavení. Přihodilo se mu, že prodělal těžký infarkt, kdy byl šest týdnů téměř v bezvědomí. Nic špatného si ale nepamatoval a tvrdil mi, že to vidím horší, než to je, protože je mu vlastně úplně dobře. Pak prodělal cévní mozkovou příhodu, opět ji takříkajíc krásně přečkal. Několik dnů se pouze špatně vyjadřoval, pak už mu bylo zas dobře. A opět mi říkal, že to vidím špatně, že si o něj nemůžu dělat pořád takové starosti. Nakonec dokonce dostal rakovinu plic. To už sice netvrdil, že bych to přeháněla, ale stále to nebyl důvod přestat kouřit.
LN A co bylo tím důvodem?
Ten důvod byl velmi kuriózní. Přestal kouřit náhle, ze dne na den. Přitom předtím kouřil šedesát cigaret denně. Já jsem si říkala, jak jsme úspěšní, že jsme mu to vysvětlili. Vůbec ne. Objasnil mi, že už jako kluk toužil po rybičkách, ale v cestě mu vždycky stálo milion důvodů, proč si je nemohl pořídit. Že si teď přeci jen malé akvárium na konferenční stolek koupil. A že přece nebude rybičkám kouřit. Bez výčitky típl poslední cigaretu a vůbec to nepociťoval jako nějakou újmu. Nepotřeboval ani žádné podpůrné věci, jako jsou nikotinové náplasti a tak. On snad neměl ani abstinenční příznaky, protože to bylo jeho rozhodnutí, což je v těchto případech nesmírně důležité.
V posledních letech si pod zorným úhlem nových poznatků znovu začínáme uvědomovat, že není možná absolutní atomizace medicíny, kde bychom se starali jen o některé věci, a ne o člověka jako celek