Dobře mrtvý dědeček míří ke kořenům

eká prý na okamžik, kdy bude muset psát, protože to je to jediné, co může dělat. Čeká na okamžik, kdy nemá na vybranou. Pomocí slov se snaží co nejvíce přiblížit tomu, co je v něm skutečně uloženo, co je „pouze jeho zkušenost, jeho vjem, co vidělo jeho vnitřní oko a kam ukazoval jeho osobní kompas“. Naštěstí toho má autor více než tří desítek knih a nesčetně publicistických textů za bohatý život hodně „uloženo“. Setkání s výjimečnými lidmi, zážitky z mimořádných, mnohdy hodně dramatických historických okamžiků, poznatky trpké, zkušenosti dobré i nepříjemné, vítězství i pády.

Zajímají ho dlouhé dívčí nohy i globální svět, politika i umění, charismatické hospody i národní sebevědomí, kořeny, inspirace i vztahy, jež ani na dálku nezanikly… Jeho fejetony, byť byly často psány ke dni, vždy mají oporu v obyčejných základních pravdách, které mu třeba už kdysi dávno odhalili rodiče a prarodiče.

Není jediný, kdo se ve zralém věku vrací k moudrosti dědů a vtěluje ji do svých současných textů, snad aby tyhle pravdy nezanikly v povrchní pěně dneška, snad aby uspokojil svědomí, že si je, když už pochopil jejich platnost, nenechal jen pro sebe.

Vypráví, jak s dědečkem, který nevěřil na vzkříšení a neměl rád Velikonoce („ukřižovali nám Ježíše a pak by ještě chtěli, abych to slavil“), zato ctil zvyky starých Keltů, chodili sbírat na louky „krmení pro kytky“– kobylince a kravince, což údajně byla pro dědu záležitost spíše filozofická. Vzpomíná na pánské rozmluvy o hudbě a fantazii na verandě bývalého včelína se dvěma rázovitými figurkami a mezi řečí nakonec prozradí jejich slavná jména: Pelc a Zrzavý. Skládá střípky vzpomínek z dětství i z pozdějšího putování po světě a obloukem se zase vždycky vrátí k základům, jež vstřebal v mládí doma.

Kniha fejetonů Dobře mrtvý dědeček (vyd. Novela bohemica s trefnými ilustracemi Jiřího Votruby) navazuje na předešlý stejně čtivý svazek Osmý den týdne (hlavní roli v něm tehdy autor udělil své babičce). Tentokrát svá přiznání o hledání vlastní cesty životem opírá o postavu dědečka, o jeho zkušenosti a břitké komentáře. Koneckonců, na jeho slova vždycky došlo – a Karel Hvížďala to dnes ví.