Mami, koukáš se?

Temná zpráva o konečném osvobození člověka

Nejslavnější příborský rodák Sigismund Freud v pozdní eseji Nespokojenost v kultuře předestřel, že kultura (v tom nejširším slova smyslu) plní restriktivní funkci. Svazuje naše pudy, brzdí přirozené sklony, bere pocit svobody. Zdá se, že moderní doba nás konečně od „svíravé kultury“osvobodila. Tragédie mladých lidí při živém vysílání jsou toho nechtěným důkazem.

Neštěstí při online přenosech – ať už chůze po hradbách, či jízdy na kole anebo autem – mají dvě hlavní příčiny. Jednu banální a technologickou, druhou hlubinnou a těžko léčitelnou. Banální příčinou je pozornost, kterou věnujeme nějaké krabičce místo svému okolí (muž se zlomeným kotníkem, jenž při psaní zprávy špatně šlápl). Ale děcka lámající si kosti při natáčení „parkuru“už patří k obětem oné druhé nemoci. A tou je rostoucí infantilita coby jeden z velkých projevů doby.

„Koukej, koukej!“je nejčastější dětské zvolání na prolézačce, případně doplněné výčitkou „Ty ses nedíval, tati!“. Dnes se díky technologiím potřeba „Koukej“posouvá od usoplenců k lidem, kteří biologické dospělosti dávno dosáhli. Ona narcistní potřeba nechávat se obdivovat („sdílet“) tu byla samozřejmě odpradávna, lečměla své „regulované kanály“, aby nenapáchala tolik škody. Veliká ega se dávala na dráhu básníků či novinářů, kněží či politiků – a všude nakonec musela přijmout jakás takás pravidla. Zdospět, alespoň maličko.

Dnes se může postavit před vlastní kameru a nabídnout svůj život jako hlavní story každý. Ve chvíli, kdy se i přímý přenos vlastní sebevraždy stává sledovanou show, zažíváme pravou rovnost všech – temné osvobození, o jakém se Freudovi ani nesnilo. Petr Kamberský