Nikdy nepodceňujte bolení břicha
François Ozon se vrátil ke své oblíbené hrdince: mladé, krásné a psychicky nevyrovnané ženě v podání herečky Marine Vacthové, kterou pro sebe i pro diváky objevil před čtyřmi lety ve snímku Jen 17. Stejně jako tehdy byl i tentokrát jeho film přizván do hlavní soutěže festivalu v Cannes (a ani tentokrát si odtud neodnesl cenu).
Film Dvojitý milenec vychází z literární předlohy americké spisovatelky Joyce Carol Oatesové, již prý sám Ozon podezřívá, že svou mysteriózní novelu Život dvojčat napsala po zhlédnutí sním- ku Davida Cronenberga Příliš dokonalá podoba z roku 1988. V každém případě Francois Ozon Cronenbergův film do toho svého prolnul a nejen ten: v Dvojitém milenci jsou vrostlé také připomínky Polanského snímku Rosemary má dětátko, ale třeba i Základního instinktu Paula Verhoevena.
Hlavní hrdinka Chloé trpí nevysvětlitelnými bolestmi břicha. Když nepomohou jiní specialisté, obrátí se na psychiatra – mladého, krásného a laskavého Paula Meyera (Jérémie Renier). Nemůže to dopadnout jinak, než že spolu začnou žít. Tehdy Chloé přijde na to, že existuje Paulovo jednovaječné dvojče Louis – také psychiatr. Paul však jeho existenci tají. Chloé se pod jiným jménem stává Louisovou pacientkou a zažívá tu o poznání jiný přístup – chladný a dominantní Louis odhaluje temnotu hrdinčiných tajných tužeb; také on se stává jejím milencem a probudí v ní i choutky, které pak doma odnese nebohý Paul... Zneklidňující situace vrhá hrdinku do víru pochybností a nejistot: jsou Paul a Louis opravdu různé osoby? Proč nešťastnou Chloé tolik fascinuje fenomén dvojčat? A proč ji znovu bolí břicho?
V zrcadlovém bludišti
Nic z toho samozřejmě François Ozon neprezentuje s přehnanou vážností, ale také obsažené motivy neshazuje: jde o vědoucí hru s tématy, která už od romantických dob prolínají díly na pomezí umění, dušezpytu a senzace. Ozonovi mysteriózní zápletka s dvojčaty slouží k rozehrání velké obrazové exhibice. Naplno rozvíjí motiv zrcadlení, pro nějž prokázal slabost už ve snímku Jen 17. Vý- znamy naplněné, dokonale zvolené a působivě zachycené interiéry utvářejí jedinečnou atmosféru jednotlivých situací: vedle protikladně působících pracoven obou terapeutů nebo strašidelného bytu hrdinčiny sousedky si Ozon do svého snímku přibral také prostředí galerie moderního umění, kde Chloé pracuje jako hlídačka (a sama přitom působí jako estetický objekt); měnící se vystavená díla odrážejí hrdinčin duševní stav a podporují směřování příběhu k výpovědi o tajuplném propojení duše a těla.
Je v tom nicméně až trochu moc okázalosti a eskamotérství – příliš se tu spoléhá na sílu kulturních odkazů a výtvarný efekt; vědomá, ale tím o nic méně únavná anachroničnost a překombinovanost vyprávěné historky je pro výsledný dojem bohužel osudná.
Devětačtyřicetiletý francouzský režisér François Ozon v psychoerotickém thrilleru Dvojitý milenec potvrzuje pověst mistra okouzlujících, byť ne vždy zcela naplněných forem.
Dvojitý milenec