Věda varuje: Moc škodí mozku

Celé zástupy probodnutých, napíchnutých, oběšených, zastřelených, sťatých či jinak ze světa odpravených vojevůdců, šlechticů a politiků napříč historií dokazují starou pravdu, že být na vrcholu společenské pyramidy právě neprospívá dlouhému a spokojenému životu. A to ani v moderní době a nemusí jít přímo o mordování.

Neblahé následky moci na člověka nakonec dokazuje i pohled na osobnostní rodinný i profesní rozpad našich pěti posledních politických premiérů. Co víc, podle vědců je už dnes v zásadě prokázáno, že moc poškozuje mozek.

Magazín Atlantic v dnes hojně diskutovaném článku popisuje práci Dacher Keltnera, profesora psychologie na prestižní univerzitě v Berkeley. Dvě dekády experimentů v laboratořích i v terénu ukázaly, že člověk pod dlouhodobým vlivem moci vykazuje podobné příznaky jako pacienti se zraněním a poškozením mozku.

Například šéfové firem nebo lidé ve vrcholových veřejných funkcích se tak stávají impulzivnějšími, méně dbají na riziko a především ztrácejí schopnost empatie, dívat se na věci z úhlu pohledu těch druhých.

EKONOMIE NEROZUMU

Potvrzuje to i práce Sukhvindera Obhiho, neurovědce z McMaster University v kanadském Ontariu, který se přímo zabývá fyziologickým fungováním mozku.

Lidé nadaní mocí vykazují na magnetické rezonanci až nefunkční centra odpovědná právě za empatické vnímání. Podobně jako by je blokoval nádor. V praxi se to krom neúcty k názorům druhých viditelně projevuje – a nejen v práci – třeba sníženým či velmi odlišným smyslem pro humor.

Jenže je otázka, nakolik je na vině sociální a kulturní prostředí topmanažerů odlišné od podmínek jejich podřízených a co jde na účet stresu a pocitu odpovědnosti. A především zda nejde do jisté míry o přirozenou reakci mozku právě na prostředí a požadovaný výkon.

Moderní studie psychopatů (kteří se vyznačují mimo jiné právě otupělou empatií) například ukazují, že jsou často velmi efektivními podnikateli. Nemusí jít přímo o diagnózu, ale Steve Jobs, nebo Travis Kalanick nedávno odejitý z Uberu také nebyli právě nejpříjemnějšími nadřízenými, nicméně vybudovali obrovské a úspěšně firmy. Není to tedy nakonec daň, která se platí za úspěch, ono pověstné upsání se ďáblu?