Konec éry stabilního podnebí
pení, ať už Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), G7, či G20. Při příležitosti každoročního Světového ekonomického fóra v Davosu bývá zveřejňována Zpráva o globálních rizicích (Global Risk Report).
V uplynulých letech se zde stále častěji objevovala rizika spojená s různými environmentálními jevy a letos (davoské fórum se konalo v lednu) se za největší bezprostřední nebezpečí považovala možnost selhání mezinárodních aktivit a závazků zaměřených na změnu klimatu. (Právě toho jsme bohužel v poslední době svědky, například prezidentem USA Donaldem Trumpem ohlášené vystoupení Spojených států amerických z Pařížské dohody a neplnění již přijatých závazků.) Rovněž v prognózách rizik pro příští kratší či delší období se různé aspekty klimatické změny vyskytují na čelných místech, největší obava je o tenčící se zdroje vody.
Dvě strategie
Odpovědí na změnu klimatu a její důsledky jsou dvě základní strategie: mitigace neboli snaha o zmírnění jejího průběhu a adaptace na daný stav. Byly zakotveny do mezinárodního práva Rámcovou úmluvou Organizace spojených národů o změně klimatu uzavřenou v Riu de Janeiro v roce 1992. Zde se prakticky všechny státy světa zavázaly, že „odvrátí nebezpečnou antropogenně vyvolanou změnu zemského klimatu“. ských bariér v Nizozemsku nebo okolo Benátek, na něž se věnují obrovské finanční prostředky.
V chudých rozvojových zemích takové peníze k dispozici nejsou a nebudou. V současnosti se sice poměrně úspěšně plní finanční fond přislíbený vyspělými státy na Pařížské konferenci, který by měl dosáhnout 100 miliard dolarů ročně, ale zatím jsou poskytnuté částky nižší, a navíc by bylo zřejmě třeba peněz podstatně víc. Nesmí se ovšem zapomínat, že adaptace přímo závisí na předpokládaném dalším průběhu změny klimatu. Bylo by nesmyslné pokoušet se adaptovat na budoucí situaci, o které nemáme přesnou představu.
Vědecké poznatky jsou jasné, ale jejich výsledkem jsou scénáře, jejichž předpoklady závisejí na úspěchu či neúspěchu globální politiky klimatu, tedy na míře redukce emisí skleníkových plynů, především oxidu uhličitého. Proto je hlavní úsilí zaměřeno na snižování emisí tohoto jinak neškodného a naopak pro pozemskou biosféru životně důležitého plynu. V roce 2014 vyprodukovaly světových emisí oxidu uhličitého Čína 30, USA 15, EU devět, Indie sedm, Rusko pět, Japonsko pět a zbytek světa 30 procent.
Uhlíkový účet
Změna klimatu je nejdůležitější hnací silou zásadní transformace současné energetiky založené z více než 80 procent na spalování fosilních paliv. Nelze podceňovat ani ostatní zdroje emisí, ať už jde o zemědělství, využití území, či další aktivity, jako je výroba cementu. Rovněž se nesmí zapomínat na ostatní skleníkové plyny (kromě oxidu uhličitého), jež v úhrnu nejsou zanedbatelné. Zejména emise metanu, jehož je sice celkově méně, ale v důsledku svých fyzikálních vlastností představuje rovněž významný skleníkový plyn, nejsou bezvýznamné.
Nejvýznamnější úsilí se však zaměřuje na dekarbonizaci energetiky, tedy náhradu fosilních paliv jinými zdroji. V tomto směru shoda světového společenství vyjádřená v Pařížské dohodě stanoví, že ve druhé polovině 21. století má být celosvětově dosaženo takzvané uhlíkové neutrality, jinými slovy by celkové antropogenní emise oxidu uhličitého (a také metanu) měly do konce století klesnout na nulu.
V některých případech (spíše mimo energetiku) však toho plně dosáhnout nelze, a proto bude celkový uhlíkový účet doplněn takzvanými negativními emisemi, tedy odstraňováním oxidu uhličitého z ovzduší. V této souvislosti znějí některé seriózně uvažované návrhy jako sci-fi. Mělo by se toho například dosáhnout tak, že se bude získávat část potřebné energie spalováním biomasy, což je proces v zásadě uhlíkově neutrální (biomasa při fotosyntetickém procesu odčerpá oxid uhličitý z ovzduší a při jejím spálení se ho stejné množství do ovzduší vrátí), a spaliny se nevypustí do ovzduší, ale budou se chemicky zbavovat oxidu uhličitého, který se posléze trvale uloží pod zem.
Otázkou, jak dosáhnout zamýšleného zásadního přebudování energetiky, se za- bývají velké týmy vládních i soukromých institucí včetně prestižních univerzit a jiných akademických pracovišť. Jedno z nedávných čísel vlivného časopisu Science nabízí takzvanou cestovní mapu k rychlé dekarbonizaci, která naznačuje převládající představy. Je založena na čtyřech principech.
První je zřejmý – jsou jím inovace, tedy podpora výzkumu a nových technologií. Druhým je institucionální podpora včetně plného angažování politických struktur i občanské společnosti a široké veřejnosti. Uplatnění nové energetiky má nejen zastánce, ale i mocné odpůrce, kteří se brání změnám, na nichž prodělají. Třetím je budování potřebné infrastruktury – široce pojato: obnovitelné zdroje, distribuce či využívání čisté energie v dopravě a průmyslu. Čtvrtým jsou investice; představy o finanční náročnosti akce jsou vyčíslovány v částkách s 12 či 13 číslicemi.
Náklady na nové zdroje a způsoby využití energie nepochybně budou astronomické, ale je zavádějící uvádět je bez srovnání s náklady na „nečinnost“, tedy pokračování nebo i pomalé opouštění současných trendů. Ekonomické výpočty počínaje často citovanou zprávou Nicolase Sterna z roku 2006 jednoznačně ukazují, že tyto náklady, byť nikoliv v daném okamžiku, ale v nejbližší nebo středně vzdálené budoucnosti významně převyšují předpokládané výdaje na novou energetiku.
Nové zdroje energie
První otázky o energetické budoucnosti obvykle směřují k novým zdrojům energie, které by měly v relativně krátké době okolo 30 let fosilní paliva zcela nahradit. Z obnovitelných zdrojů se v současnosti jako nejúspěšnější ukazují systémy fotovoltaické a větrné, ale je třeba počítat i s dalšími, jako je energie vodní, geotermální, biomasy či oceánská (dosud málo prozkoumaná); můžeme říci, že ještě není rozhodnuto, situace se vyvíjí velmi rychle.
Většina studií se však shoduje na tom, že samotné zdroje největším problémem nejsou, protože jejich rozvoj pokračuje rychlostí, již donedávna nikdo nepředpokládal, a relevantní studie ukazují, že v úhrnu budou stačit. Pozornost se více zaměřuje na uchovávání energie, její pře- nos a efektivní využití, zde zůstává řada otevřených otázek, které se však řeší na mnoha pracovištích.
S přebudováním energetiky a odstraněním její závislosti na fosilních palivech souvisí i zásadní transformace celé ekonomiky. Je to záležitost celosvětová a týká se všech odvětví lidských aktivit, nejen výroby a přímého využívání energie. Například jde o dopravu s předpokládaným úplným nasazením elektromobility a v menší míře biopaliv nebo syntetického plynu, ale také zemědělství, stavebnictví, výroby cementu a všech ostatních odvětví.
V globálních úvahách se málo vyskytuje představa o jaderné energii. V současnosti se z tohoto zdroje pokrývá přibližně deset až jedenáct procent spotřeby elektřiny (4,5 procenta primárních zdrojů energie) a žádná mezinárodní prognóza nepředpokládá do budoucna růst tohoto podílu, spíše pokles nebo v nejlepším případě stagnaci.
Donedávna byl hlavní překážkou širší aplikace jaderné energie odpor veřejnosti, která má v paměti děsivé důsledky jaderných katastrof, ať už černobylské v roce 1986 s celkovým počtem odhadovaných nepřímých 50 tisíc lidských obětí, nebo havárii ve Fukušimě před šesti lety, která znamenala zejména obrovské ekonomické a sociální škody.
Snad všechna území se potýkají s vyšší vrtkavostí počasí. Celé velké oblasti se v budoucnu mohou stát pro lidi neobyvatelnými v důsledku nesnesitelně vysokých teplot, například Arabský poloostrov. S přebudováním energetiky a odstraněním její závislosti na fosilních palivech souvisí i transformace ekonomiky. Je to záležitost globální a týká se všech lidských aktivit, nejen výroby a využívání energie.
Pozitivní vývoj
V současnosti převažují v úvahách o širším využití tohoto zdroje spíše důvody ekonomické, které jsou spojeny zejména s neustálým růstem nákladů na výstavbu jaderných zařízení a na zachování jejich bezpečnosti. Příkladem je výstavba reaktoru ve finské elektrárně Olkiluoto – měla být dokončena v roce 2009 s náklady tři miliardy eur, ale když to dobře půjde, bude spuštěna po řadě odkladů až v roce 2019 za 8,5 miliardy eur.
Neutuchají ovšem ani obavy spojené s celým jaderným řetězcem – od dobývání radioaktivních surovin přes dopravu až po trvalé uskladnění jaderných odpadů, nemluvě o zatím nikde neuskutečněné likvidaci doživších jaderných reaktorů. Rovněž obavy z možné aktivity teroristů nejsou zanedbatelné. Oproti tomu cena energie z nových zdrojů neustále klesá a obavy o jejich bezpečnost nejsou.
Transformace k nové energetice i ekonomice se nakonec uskuteční nikoliv podle odborníků, aktivistů či vládních úředníků, ale na základě demokratického rozhodnutí celé veřejnosti. Světový vývoj v této věci je pozitivní a jde rychle kupředu, přestože jsou i negativní příklady. Mezi ně patří Trumpova administrativa, která až dosud ukazuje, že současné trendy nepochopila.
Naštěstí pro USA i celý svět nemá americká federální vláda takovou moc, aby dosavadní vývoj zvrátila, a snad jej nemůže ani významně zpomalit. Naopak pozitivním příkladem je německá energetická revoluce Energiewende, jejíž nejdůležitější hnací silou je dostatečně silná podpora veřejnosti. A u nás?
Autor byl od června 1990 do ledna 1991 prvním českým ministrem životního prostředí