Andělé v Anglii
taci. Opuštěný Prior uniká před svou nákazou do snových představ, manželem zrazená Harper se zase opájí eskapistickými fantaziemi pod vlivem valia. Apokalyptickou pachuť výjevů nese motiv smrti na křídlech halucinačních vizí, jež obydlují imaginární přátelé, duchové předků i – andělé.
Planeta Země se – obdobně jako Priorův infikovaný organismus – zdánlivě ocitá na pokraji zhroucení. A jestliže šílenství svrhlo zdravý rozum, nebeské bytosti nepřicházejí spasit smrtelně nemocné, nýbrž hledat u nich pomoc.
Když bůh dezertoval…
Kushner hru roky přepracovával. Zvláště pak bojoval s druhou částí – Perestrojkou –, jež postrádala sevřenost a dynamiku části první. Název pochopitelně odkazuje ke gorbačovské přestavbě v SSSR. Uvozuje ji sice karikatura „nejstaršího žijícího komunisty“, ale historicko-politický kontext tvoří jen rámec, či spíše metaforickou nadstavbu individuálních vztahů. Po mnoha útrapách se osudy konečně usmiřují a dál samostatně plynou. Pohyb lidstva kupředu prý zbavil nebesa svéprávnosti. Bůh dezertoval a andělé se stali neduživým anachronismem, neschopným zasahovat do chodu dějin. Hra na mnohamístech odkazuje kmultikulturnímu původu charakterů. Právě pohyb – migrace a vývoj – je podle všeho nejpřirozenější pohnutkou lidstva, již je třeba chránit, lhostejno, jaké utrpení přinese!
Židovský gay Louise, s nímž se autor nejvíc identifikuje, abstraktní model hry politizuje. I Reaganova konzervativní vláda – zrcadlící nebeskou vládu – se zřekla odpovědnosti za své občany. Ekonomická premisa nulových intervencí živí individualismus; Louise ho ověnčuje přívlastky sobecký a chamtivý. A v přenesené rovině nechává neangažovaný reaganovský režim lidské životy napospas epidemii. Lze však najít i psychologickou paralelu. Louise totiž zavile útočí na americkou demokracii, jenže nánosy slov přikrývá vinu za vlastní nečinnost, za osobní selhání, za distanci, s níž odvrhl umírajícího milence.
Kushnerova výzva k toleranci a inkluzi působí o to palčivěji, oč se tehdejší a nynější obraz americké administrativy více kryjí. V reálné postavě Roye Cohna (1927–1986), někdejšího právního poradce Donalda Trumpa, shledáváme autoritářské, agresivní rysy i homofobní rétori- ku nynějšího amerického prezidenta. Poprvé se oba muži setkali roku 1973, kdy byli Trump i jeho otec obžalováni z rasové diskriminace klientů svého řetězce hotelů.
Spolupráce Trumpů a Cohna vydržela deset let, přičemž Cohn zastupoval řadu významných osobností, včetně Ronalda Reagana. Ti všichni mu odpouštěli neetické pracovní praktiky, zahrnující vydírání, zastrašování či podplácení – advokátovi přece umožňovaly vyhrát proces. U homosexuální komunity se ovšem Trumpův pravděpodobný mentor těšil menší přízni, neboť coby někdejší pravá ruka smutně proslulého senátora McCarthyho neměl na mušce pouze bolševiky, ale též gaye. Jak příznačné: vlastní onemocnění AIDS Roy Cohn na veřejnosti až do své smrti vydával za rakovinu jater...
Do jámy pekelné a zpět
Do Anglie Andělé poprvé „přiletěli“v roce 1992, respektive roku 1993, kdy se k obnovené premiéře Milénia přidružila i Perestrojka. Režisér Declan Donnellan se na půdě Lyttelton Theatre (součást londýnského národního divadla) držel jednoduchého scénování: výjevy se střídaly se zběsilou rychlostí, „přetékaly“jeden do druhého. Navzdory autorovým obavám (nejen) z režijního přístupu (během zkoušek noc co noc faxoval do Londýna nové připomínky spolu s novými verzemi textu) se koncepce při premiéře poskládala v pevný tvar.
Letošní londýnské nastudování na téže scéně jako předchozí se pro kritiky opět stalo událostí divadelní sezony. Lidé bleskově vykoupili všechna představení. Čas sice překryl dobová tabu, léčba AIDS významně pokročila a homosexualita už v anglosaském světě není předmětem zjevné diskriminace, stigma však přetrvalo. Někdejší společensky radikální výpověď se v nynější inscenaci sice kvůli pohybu dějin rozpustila v konvenční vyprávění, silné lidské příběhy však zůstaly. Právě na nich režisérka Marianne Elliottová, s hvězdným ansámblem, inscenaci vystavěla.
Emočně intenzivnímu, odstíněnému i syrovému herectví dominuje Andrew Garfield, jeden z filmových představitelů Spider-Mana. Jako excentrický Prior Walter, HIV pozitivní mladík opuštěný partnerem a vyvolený andělem za proroka, dojímá senzitivitou a zranitelností štvance. Roy Cohn v mistrném podání Nathana Lanea, který si pro roli odskočil z Broadwaye, osciluje na hraně řvavě nesnesitelného a lišácky neodolatelného charakteru. Ne náhodou přiměje na smrtelné posteli k soucitu i ducha Ethel Rosenbergové, která jeho vinou padla za oběť mccarthyovskému protikomunistickému tažení. A ne náhodou patří právě tato scéna k těm nejsilnějším.
Kushnerova komplexní, druhdy jinotajná freska zahrnuje klíčová dobová témata. Autor do ní vášnivě vpletl vše, co kolem sebe pozoroval a prožíval: sex, politiku, náboženství, lásku, bolest, strach, opuštěnost, humor i vztek. Pracovně Anděly označil za hru o AIDS, Royi Cohnovi a mormonech. „ Andělé v Americe nejsou o tom, jaké to je, být gay nebo HIV pozitivní, nejsou o politice, filozofii ani historii, nejsou o paměti nebo bolestech života, o potřebě vykoupení ani hledání duševního smyslu...“přemítal režisér prvního anglického nastudování a dodal: „ Andělé v Americe jsou výjimečnou hrou, protože pojednávají o lidech – o lidech lapených v bezvýchodných situacích, lidech řešících extrémní dilemata, lidech, jejichž životy niterně ovlivnily a změnily všechny zmíněné aspekty a ještě mnohé další.“Donnellan tím chtěl říct, že navzdory nosným idejím, jichž je tato hra plná, jsou to plnokrevné charaktery, co textu vdechuje život a zabraňuje vyblednout v pouhý historický dokument.
Je to zjednodušení, avšak koresponduje s autorovými pozdějšími slovy na adresu vlastní hry: „Pojednává o lidech sestupujících do jámy pekla a nacházejících cestu ven.“
Inscenace Marianne Elliottové zaznamenala hlavní posun v duchovní obrazivosti. Tradičně vymydlenou andělskou krásu tu nahrazuje makabrózní přízrak. U Kushnera je ještě nadpozemské zjevení velkolepé, jakkoli sarkastické. Anděl se ve vrcholné scéně propadá stropem k nemocnému. Dnes už jeho impozantní, respektive dekadentní entrée vzbuzuje spíš odpor: v Londýně L. P. 2017 své ubohé tělo sbírá ze země jako odpudivý hmyz, jehož olbřímí křídla vede šest loutkoherců, a zvěstování nebeské vůle stvrzuje kopulací s „prorokem“.
Hra odkazuje k multikulturnímu původu charakterů. Pohyb – migrace a vývoj – je podle ní nejpřirozenější pohnutkou lidstva, již je třeba chránit, lhostejno, za jakou cenu.
Odemykání bran vědomí
Produkce se v duchu Kushnerova estetického ideálu obnažené teatrality a minimalistické scénografie koncentruje na interprety (každý z nich na sebe bere vícero rolí) a uskromňuje se ve vizuálních prostředcích (právě proto si režie mohla odpustit opulentní chrámovou klenbu, ironicky posázenou popkulturními atributy, která se odkryje v závěrečných výstupech).
První část ještě pevně ukotvuje děj v realistickém náznaku interiéru. Rychle se střídající akce se odvíjejí vedle sebe na třech malých točnách. Jak se však rozvolňuje dramatická stavba, vyprazdňuje se i hrací prostor. Psychedelické exkurze na Antarktidu nebo do nebe otevírají šířku i hloubku scény, jako by odemykaly brány vědomí. Při výstupu do nebe můžeme tak nakonec nakouknout do zákulisí divadla/světa, kde andělé „tahají za (zpřetrhané) nitky“.
Televizní adaptace Andělů v Americe pro televizi HBO z roku 2003 získala značný věhlas. S Alem Pacinem, Meryl Streepovou a Emmou Thompsonovou zpřístupnila Kushnerovo epické drama dosti věrně i českým divákům. Pro režiséra Mikea Nicholse adaptoval ostatně předlohu sám autor. Rovněž letošní londýnské nastudování usiluje o mezinárodní publikum.
Obě části budou pod záštitou projektu NT Live vysílány do kin po celém světě. U nás je v přímém přenosu uvede pražské kino Aero 20. a 27. července.
Tony Kushner Angels in America (A Gay Fantasia on national Themes)