Arytmie neurotického světa

z nejlepších příspěvků letošní soutěže – odměněný několikaminutovým potleskem – sice hlavní jury nepochopitelně opominula, získal však ocenění od poroty ekumenické.

Zasutá traumata rozehrál rovněž snímek Chlapi nepláčou (Muškarci ne plaču, 2017), realizovaný v koprodukci Bosna a Hercegovina, Slovinsko, Chorvatsko a Německo a oceněný Zvláštní cenou poroty, tedy pomyslnou „stříbrnou medailí“. Režisér Alen Drljević zasadil svou prvotinu do terapeutické komunity, jež se sejde v odlehlé horské ozdravovně. Tvoří ji několik otrlých veteránů zosobňujících nesmiřitelné póly konfliktu v bývalé Jugoslávii. Z klíčové věty o tom, že „válečné zločiny mají na svědomí všechny strany“, vyrůstá podobenství o odpuštění, jemuž se však zraněné duše vojáků urputně brání. Slovinský terapeut je z bludného kruhu bolestných křivd a surových odvet vymaňuje pomocí reflexí jejich vlastních selhání. Dovedně zinscenované a skvěle zahrané drama navzdory scénám stupňovaného utrpení nekončí beznadějně. Naznačuje to závěrečná konfrontace bývalých ozbrojenců s bezstarostnými kluky.

Následky jiné šílené genocidy, jež v roce 1994 propukla v africké Rwandě, zmapoval polský soutěžní příspěvek Ptáci zpívají v Kigali (Ptaki śpiewają w Kigali, 2017). Režisérka Joanna Kosová-Krauzeová jej připravovala společně se svým manželem Krzysztofem Krauzem, jenž se však definitivní realizace bohužel nedožil. Svědectví o masovém vyvražďování Tutsiů není brutálně přímočaré a místo obrazů explicitního násilí rovněž poukazuje na rozjitřené rány v lidských duších. Ústředními aktérkami jsou polská ornitoložka Anna, která opustí svou profesi pod vlivem prožitých hrůz, a její zaťatá rwandská schovanka Claudine, která přišla o všechny blízké a chce nalézt jejich ostatky. Jowita Budniková za roli rozporuplné Anny a Eliane Umuhireová za úlohu nedůvěřivé Claudine získaly Cenu za ženský herecký výkon. Introspektivní koláž – pointovaná záběry divoké přírody, hladových supů a provizoriem internačních táborů – má univerzální podtext.

„Jako Poláci pocházíme ze země, na jejímž území probíhal holokaust. A na následky genocidy u nás můžete narazit do dnešního dne,“podotkla režisérka. „I proto máme povinnost vracet se neustále k základním otázkám, proč k něčemu takovému došlo a jak naložit se životem po genocidě. Je zvlášť důležité, abychom si ty věci pamatovali, abychom neztratili povědomí o kořenech a zvrácené logice spirály násilí. Žádná genocida v historii civilizace se nestala spontánně. Společnost se na ni musí sama připravit – obvykle to začíná slovy a následnou snahou o utváření negativního náhledu na ty, kdo se nějak odlišují,“vysvětlila autorka.

Do devadesátých let minulého století se vracelo také gruzínské drama Chibula (Khibula, 2017) o posledních dnech života tehdejšího prezidenta Zviada Gamsachurdii. Režisér Georgij Ovašvili – autor baladického podobenství Kukuřičný ostrov, jež před třemi roky získalo Křišťálový glóbus za nejlepší film – líčí vyčerpávající anabázi pronásledovaného politika po kavkazských horách. Snaží se také o existenciální úvahu nad smyslem jeho vzdoru vůči postsovětskému útlaku. Obojí však zůstalo v rovině upřímně míněné, leč zdlouhavé a nevzrušivé ilustrace.

Lidé jako statistické údaje

Další dva soutěžní filmy se zabývaly problematikou běženců. Hrdinou tureckého dramatu Ještě víc (Daha, 2017) je dospívající kluk toužící po studiích v Istanbulu. Svým surovým otcem je však nucen spolupracovat na výdělečném kšeftu s imigranty. Zprvu soucitný mladík se postupně mění v bezcitného voyeura, který do sklepení s uprchlíky instaluje kamery a bezmocné chudáky pozoruje jako laboratorní zvěř. „V Gazově brutální realitě jsou lidé jenom objekty, které je třeba přenést z jednoho místa na světě na druhé. Nemají jméno ani minulost. Nemají pocity ani sny,“poznamenal o alegorii s lynchovskými prvky její režisér Onur Saylak. Závěr tohoto temného příběhu klade divákům nemilosrdnou otázku: nevnímá civilizovaný svět zubožené běžence stejně jako onen turecký teenager? Tedy jako nebezpečné vetřelce, exotický hmyz pod lupou šokujících zpráv či jen jako anonymní statistické údaje?

Slovenský thriller Čára (Čiara, 2017) – vyznamenaný Cenou za nejlepší režii – se odehrává na slovensko-ukrajinském pomezí. V kraji se „zelenou hranicí“, kde čile probíhá pašování cigaret i lidí, má dojít k zásadním změnám v souvislosti se vstupem Slovenska do schengenského prostoru. Mezi jednotlivými gangy propukne drsný boj o budoucí podobu jejich podloudného byznysu. Chlapácký Adam (přesvědčivě zahraný Tomášem Maštalířem) odmítá kšeft s drogami, a odstartuje tak protiakci nenasytných kompliců.

Režisér Peter Bebjak – známý jako autor oceňovaného snímku Meruňkový ostrov (2011) i jako představitel nonkonformního disidenta z Hřebejkova retra Učitelka (2016) – dokázal, že východoevropské thrillery nemusejí být pseudoamericky trapné ani obsahově jalové. Příběh o kolotoči zla, jež rozvrací sebesoudržnější rodiny i zločinecké klany, sice nedosahuje kvalit slovenské krimi Rudý kapitán (2016) o komplotu bývalých estébáků. Přesto je autentický, dovedně nasnímaný (kamera Martin Žiaran) i obstojně napínavý. Respekt vzbuzují i herecké kreace: třeba Emílie Vášáryové v roli vševědoucí krčmářky či Andreje Hryce v úloze zkorumpovaného policejního kapitána.

Tajemství všednosti

Tvůrci jiné skupiny soutěžních snímků se prostřednictvím různorodých syžetů a žánrů pokoušeli proniknout do tajemství všednosti. Indická Cesta do Ralangu (Ralang Road, 2017 režie: Karma Takapa) navzdory slibnému začátku ve školní třídě s autoritativním učitelem vyústila do dramatu nepřehledného a zdlouhavě zaumného.

Mírně schematicky vyznělo francouzské drama Korporace (Corporate, 2016), které odkrývá teror uvnitř nadnárodních společností. Jeho ústřední postava se vzdáleně podobá ambiciózní manažerce, jež v německém skvostu Toni Erdman (2016) bere práci rumunským dělníkům. Její bezskrupulózní francouzská kolegyně má donutit k odchodu přebytečné zaměstnance fiktivní firmy Esen. Situace se však zauzlí v okamžiku, kdy jeden ze šikanovaných mužů spáchá sebevraždu a blazeovaní šéfovémusejí ututlat hrozící skandál. Prvotina Nicolase Silhola – inspirovaná skutečnými tragédiemi ve společnosti France Télécom – je zručně natočená i autenticky zahraná. Přerod uhlazené bestie (hraje ji Céline Sallettová) v uvědomělou kajícnici, jež spolupracuje s nekompromisní vyšetřovatelkou, však působí trochu pohádkově.

Zajímavější průhled do mezilidských konfliktů nabídl rumunský film Breaking News (2017) ozvláštněný soulovou baladou Sittin’ on the Dock of the Bay v podání Otise Reddinga. V prologu zahyne při havárii v bukurešťské fabrice kameraman komerční televize. Jeho ko- lega má o zemřelém muži pořídit nekrolog a najde jeho dospívající dceru. Ta je však ve scéně jejich prvního setkání namol opilá a jakoukoli komunikaci vehementně odmítá. Z hrdinových kontaktů s rozháranou puberťačkou (Voica Olteanová byla za její ztvárnění oceněna Zvláštním uznáním pro nejlepší začínající herečku) vyrůstá obraz rozporuplného pouta mezi ovdovělým otcem a bezradnou dcerou. Režisérka Iulia Ruginăová v svém civilním „dvojportrétu“odhaluje i povrchnost zbulvarizovaných masmédií. Ukazuje, jak se jejich šablonovité obrazy míjejí s nejednoznačnou skutečností.

K vrcholům letošní soutěže patřil americký snímek Drobné si nechte (Keep the Change, 2017) od debutující Rachel Israelové. Její dojemná i vtipná romance líčí vztah mezi dvěma newyorskými autisty, jež se poznají při psychoterapii. Povznesený David je asociální budižkničemu, jenž se díky svým bohatým rodičům nechá vozit limuzínou a rozdává tučné tuzéry (odtud titul filmu). Chudá Sarah, která připomíná postmoderní Popelku, reprezentuje jeho protipól: cestuje autobusem, tlachá o zdánlivých zbytečnostech a postrádá sexuální zábrany. Příběh o jejich sbližování (který získal Zvláštní uznání za debut a cenu od novinářské poroty FIPRESCI) nabourává zastydlé konvence a relativizuje hranici mezi stereotypní „normalitou“a jiskřivou „abnormalitou“.

Ruský soutěžní příspěvek Arytmie (Aritmija, 2017) je koláží o každodenní činnosti provinční záchranné služby (natáčelo se v Jaroslavli) a prolíná se s anamnézou krize mladého manželství. Suverénně zpracovaná sonda v režii Borise Chlebnikova je obsahově pozoruhodná minimálně ze dvou důvodů. Její hrdina Oleg (Alexandr Jacenko získal za jeho ztvárnění Cenu za mužský herecký výkon) je cosi jako novodobý Jekyll a Hyde: zatímco v soukromí pije jako duha a počíná si jako nedospělý moula, v zaměstnání se mění v empatického a rozhodného profíka. Film kriticky poukazuje na absurdní postsovětskou byrokracii: nový šéf záchranky pod záminkou reorganizací komplikuje práci svým podřízeným a vyznává zvrácené krédo „ať pacienti klidně umřou nějakému jinému doktorovi“.

Symbolický název Arytmie, vyjadřující osobní, profesní i celospolečenské choroby putinovského Ruska, lze vztáhnout na celou letošní soutěžní kolekci. Ta v různých kulisách i dobách zobrazovala „arytmii“současného světa ohroženého primitivním populismem, ničivou chudobou a fanatismem všech odrůd.

Letošní soutěž na karlovarském filmovém festivalu dokumentovala snahu dramaturgů o její systematické vylepšování i originální profilování. Tucet soutěžních titulů byl v dobrém slova smyslu kvalitativně vyrovnaný. Zvítězil český příspěvek: publikem i novináři sice přijatý vesměs s rozpaky, nicméně nejosobitější z celé soutěžní skladby. Symbolický název filmu Arytmie, vyjadřující osobní, profesní i společenské choroby putinovského Ruska, lze vztáhnout na celou letošní soutěžní kolekci