Jak jsme vítali ruský exil
před sto lety chtě nechtě vyvolává srovnání s dnešní migrační vlnou. Expozice v letohrádku Hvězda však ukazuje spíše rozdíly než společné rysy.
Ruský porevoluční exil je na pohled téma minulosti. Ale ne úplně. V české publicistice, vědě, kultuře či byznysu se stále objevují jména jako Karpenko, Romancov, Jakimovič či Bystrov. Letos zesnulý prozaik Alexandr Kliment se narodil jako Klimentěv. I když nelze „od boku“určit, kde se to či ono konkrétní příjmení vzalo, nemalá část z nich je památkou na generaci ruských běženců z doby po bolševické revoluci.
Půvab má snímek primabaleríny Jelizavety Nikolské v „civilu“před hradem Trosky. A leckoho překvapí, že Prahou prošel i synovec Antona Pavloviče Čechova.
z nich zamířily za hranice, z toho nemalá část do nového Československa.
Výstava to vysvětluje zevrubně. V pasáži Nový domov se dovídáme, co čekalo příchozí v Československu. O tom, jak získali prozatímní průkazy pro běžence a poté tzv. nansenovské pasy. O tom, jak bydleli nejprve v hromadných ubytovnách v Praze a pak si sami hledali bydlení jinde (Zbraslav, Černošice, Všenory). O nevládní Ruské pomocné akci i o státních stipendiích pro vysoké školy.
Další pasáže ukazují ruský exil v jeho šíři – společenské, názorové i profesní. Byly v něm osobnosti od ryzích „západníků“(například malíři inspirovaní západní modernou) až po hlasatele ruského me- sianismu (kteří se nechali portrétovat ve stylu starých ikon). Ale jádro tvořili „normální lidé“s normálními zájmy, starostmi, profesemi. Přibližují to vitriny s názvy „Ruský Oxford“, „Inženýři“, „Představitelé přírodních věd a lékaři“, „Společenské vědy“…
Přízvisko „Ruský Oxford“získala Praha, když poskytla útočiště ruské vědě – Institutu pro studium Ruska, Ruskému zahraničnímu historickému archivu, Ruské historické společnosti či Ukrajinské historicko-filozofické společnosti. Další Rusové působili přímo v československých institucích a firmách. Třeba jako zbrojaři ve Škodě Plzeň či jako architekti a stavební inženýři.
Nejzajímavěji působí pasáže nesené osobními příběhy. Třeba o spisovatelích ruského exilu, hlavně jeho největší básnířce Marině Cvetajevové. Půvab má snímek primabaleriny Jelizavety Nikolské v „civilu“před hradem Trosky. A leckoho překvapí, že Prahou prošel (ale neusadil se tu) i herec Michail Čechov, synovec „toho slavného Čechova“.
Zaujme i to, že scházejí zmínky o „potížistech“. O Rusech, kteří měli potíže s českou společností, respektive ona s nimi (nepočítáme-li potíže typu jak najít bydlení). Jinými slovy, schází tu panel popisující radikalizaci některých z nich, což je neodmyslitelné téma nynější běženecké vlny. V tomto směru se opravdu naskýtají spíše rozdíly než společné rysy.
Zato neschází panel specificky ruský. Týká se roku 1945. Rudá armáda osvobodila Prahu, ale ruští exulanti byli pro ni stále nepřáteli a podle toho s nimi nakládala – prakticky bez odporu československých úřadů. Takto skončil v ruském gulagu třeba generál Vojcechovský. I v tomto směru se osud ruských emigrantů vymyká tomu, co se s běženci děje dnes.
Zkušenost exilu. Osudy exulantů z území bývalého Ruského impéria v meziválečném Československu Letohrádek Hvězda, Praha 6, otevřeno denně mimo pondělí 10–18 hodin, do 29. října