Galerie Via art se nikdy nebála nového
Pražská byla otevřena v roce 1991 jako jedna z prvních soukromých síní. Její zakladatelé Radka a Zdeněk Freislebenovi získali protáhlý, ale příjemný prostor, který tvoří spodní část terasy kostela sv. Václava na Zderaze, a dodnes ho využívají. Mají široký program a soustřeďují se hlavně na střední a mladší generaci českých umělců. Vybírají si autory různého zaměření a neupřednostňují jen jediný umělecký proud.
Galerie Via art
a neustrnuly u jednoho okruhu. Navíc spolupracuje s jinými institucemi, například s pražskou Národní galerií, aby mohla připravit i rozsáhlejší výstavní projekty.
Sdružení 12/15, ale také Chatrný, Slavík, Žáček
Svou pozornost soustředila na několik seskupení. Dala ve svém prostoru i případně dalších výstavních sálech příležitost dnes starším, nebo dokonce nyní už nežijícím umělcům, kteří osobitě přispěli k vývoji české výtvarné scény. Někteří z nich na přelomu padesátých a šedesátých let zásadně zasáhli i mezinárodní scénu (Dalibor Chatrný, Otakar Slavík, Zdeněk Beran). Pro program galerie byla důležitá i spolupráce se členy volného sdružení 12/15, pozdě, ale přece, ke kterému patří malíři Jiří Načeradský, Michael Rittstein, Václav Bláha nebo sochař Jiří Beránek. V programu nechyběli ani umělci skupiny Tvrdohlaví, kteří nastoupili o něco později a ovlivnili českou výtvarnou scénu od osmdesátých let dál a vnesli svěží vítr do zatuchlého světa normalizačního období.
Via art představovala i další umělce, z nichž někteří úzce spolu- pracovali s jinými galeriemi, jako byli například Josef Žáček nebo Martin Mainer (oba v devadesátých letech vystavovali v galerii Behémót). Jiný okruh tvoří umělci, kteří užívají nejen klasické, ale především nové výrazové prostředky. Experimentují s různými tématy dotýkajícími se přírodních věd a pohybují se na rozhraní různých výtvarných sfér. K těm patří ze starší generace Stanislav Zippe, který dokáže komplexně ztvárnit výstavní prostor. Dalibor Chatrný zase tvořil na rozhraní mezi hrou či experimentováním s barevnými vztahy, interpretovanými texty a využitím znalosti zákonitostí fyziky. Z mladších stojí v tomto směru za pozornost Pavel Mrkus, který osobitě pracuje s novými médii a jako jeden z mála českých umělců se prosazuje především v zahraničí. Zabývá se vztahem mezi chaosem a řádem, ale samozřejmě jiným způsobem a na základě jiných zkušeností než starší umělci (jako třeba Zdeněk Sýkora, jehož tvorba se v některých projektech galerie také objevila). K tomuto okruhu se řadí též Pavel Korbička, jenž originálním způsobem ztvárňuje exteriéry i interiéry, nebo Petr Písařík, Pavel Kopřiva a Petr Stanický.
Z okruhu později vzniklé Trafačky jistě stojí za zmínku Michal Cimala, který je nejen malíř, navazující v jednom z období svým vztahem k technice na Skupinu 42 (zvlášť na Františka Hudečka a Františka Grosse), ale rozvíjí i postupy streetartu, reaguje na absurdní společenské vztahy v dnešním světě. Nezanedbatelné je, že galerie představila na počátku tvorby řadu umělců, kteří dnes zaujímají pozornost svou aktuální prací, jako je malíř Jaromír Novotný nebo Patrik Hábl. Z nejmladších je zajímavá například Adéla Součková, jež se již prosazuje na společných výstavách či soutěžích.
Žádný z obou galeristů se nebojí oslovit vedle již etablovaných osobností neznámé umělce, kteří pak často oživí současnou uměleckou scénu. Navíc je Via art jednou z mála soukromých galerií, které dokázaly působit přes čtvrt století. Mnohé výstavní síně většinou prostě rozvíjejí vyhraněný program, který se však po určité době vyčerpá. Galerii Via art pomáhá v pestrosti programu také skutečnost, že vždy spolupracovala s dalšími kurátory, kteří přinášejí nové podněty (Věra Jirousová, Marcela Pánková, Josef Hlaváček, Ivan Neumann, Jiří Valoch, Petr Vaňous). Zatím pokračuje dál a doufejme, že si i v budoucnosti udrží vysoký standard. Stojí za to připomenout, že připravila taktéž projekty pro zahraničí a naopak řadu zahraničních autorů uvedla v Praze.
Jedno ze zásadních období zažila galerie v prvních deseti letech své existence, v nichž se oba zakladatelé vedle „klasiků“soustředili na progresivní tendence, představované prostorovými instalacemi již zmíněného Dalibora Chatrného, Adély Matasové, Jana Ambrůze, PetraNikla či Jiřího Beránka. Zároveň se ovšem věnovali důležitým představitelům malby, k nimž vedle již připomenutých umělců patřil bytostný krajinář František Hodonský, neprávem opomíjená konceptuálně zaměřená malířka Olga Karlíková a další. Sami zakladatelé si nejvíc cení projektu Via 2000, který soustředil umělce různých generací. Ze zahraničních výstav pak Voices from the Interval ve Velké Británii.