Co po člověku zůstává

Lze oddělit dílo od jeho tvůrce? Otázka, která čas od času zazní, a vždy znovu si uvědomíme, jak nejednoznačná je odpověď. Šalamounsky řečeno: nelze, jen čas však ukáže, co po umělci zbude – kvalita toho, co vytvořil, nebo pachuť jeho slabostí, poklesků, dobového konjunkturalismu či snad politické naivity. Jmen, jichž se tyto úvahy týkají, je dost, z nedávné minulosti třeba Nezval, Kainar, Vávra... Jen pamětníků ubývá, takže pro mladší je těžké představit si příčiny výhrad, jež starší někdy vyslovují.

Nedávno uplynulo padesát let od smrti muže, který provázel dětství mnoha generací od 30. let minulého století. I dnešní děti znají Ferdu Mravence, brouka Pytlíka – přinejmenším z knihovny rodičů – a prarodiče si vzpomenou na kuře Napipi, čmeláka Aninku, psa Voříška, lovce cestovatele Animuka a spoustu dalších postaviček. Ondřej Sekora jejich příběhy vymýšlel a kreslil do seriálů v novinách a časopisech, od roku 1933 i v Lidových novinách, kde byl redaktorem. Ferda se ale poprvé objevil už v Pestrém týdnu v komiksovém příběhu o opilém mravenci 22. července 1927, tehdy ještě postavička nebyla určena dětem a neměla puntíkovaný šátek.

Životní peripetie populárního kreslíře se ovšem odvíjely složitě. Manželství se Židovkou znamenalo ve 40. letech ztrátu zaměstnání a pracovní lágry. Koncentrační tábory rodina naštěstí přežila, Ondřej Sekora se však vrátil s podlomeným zdravím a těžko se divit, že po válce dal svůj talent do služeb nového režimu, že se stal komunistou. Jeho tendenční práce z padesátých let z dnešního pohledu jistě neobstojí a pochopitelně se ani nepřipomínají. Co však po něm zůstalo pro potěšení dalších generací dětí, není zanedbatelné. Už pro lehkost kresby, vtip námětů, a vlastně i morálku příběhů. Ukazuje to i současná výstava v pasáži paláce Koruna na Václavském náměstí v Praze, která bude k vidění ještě do poloviny září.