Kopeme si hluboký ekonomický hrob
Nemůžeme se řídit radami OECD, protože k tomu neexistuje dostatečně silná vzdělávací infrastruktura
Právě se nacházíme v období opojné konjunktury. Takřka veškerý byznys se oklepal z recese a období volatility vystřídal „setrvalý“růst. Sen neoliberálních ekonomů se zdánlivě naplňuje a jejich hrudníčky se dmou pýchou, trumfujíce skeptiky zpochybňující utopii trvalého růstu poukazujíce na jedinou konstantu, a tou je rostoucí sociální nejistota. Nebezpečná iluze, kterou se necháváme unášet, způsobuje naprosté zmatení: s nadšením idiotů kopeme díru na nový bazén a netušíme, že to bude náš ekonomický hrob.
Je smutné, že nejsme schopni jako společnost podívat se kdyby jen kousek za hranici pomyslného dne. Jednáme jako primitivní sběrači a lovci, po kterých chce investor dlouhodobý byznys plán. „A co to je?“ptáme se naivně. Nedávno zveřejněný výhled zaměstnanosti, který zpracovává a publikuje v roční periodicitě OECD, k tomu dává dost varovný důkaz.
Letargická nálada
Dějí se věci na pracovním trhu. Technologie prostupují jednotlivými ekonomickými odvětvími a mění je zevnitř. Ukazuje se velmi silný trend, a to je zejména úbytek pozic se střední kvalifikací zejména ve prospěch pozic s kvalifikací vyšší, ale také s procentuálním nárůstem práce s nízkou kvalifikací. V některých odvětvích, jako jsou papírenský nebo tiskařský průmysl, průmysl textilní, dopravně zpracovatelský, ale třeba i finančnictví, je to přesun velmi masivní, více než deset procent v období mezi lety 1995 a 2015, přičemž tento trend nabírá na rychlosti až v posledních letech. Některé země byly už touto polarizací velmi silně zasaženy. Zejména se jedná o technologicky rozvinuté země v západní Evropě.
Na jedné straně tím pochopitelně vzniká problém na pracovním trhu, protože se pracovní místa transformují a je třeba, aby je zastávali lidé s odlišnou kvalifikací. Na straně druhé je to ale výzva a možnost pro rozvinuté ekonomiky adaptovat se na situaci trvale a rychle se měnícího trhu s výhledem na posílení tohoto trendu v blízké budoucnosti. Fakt, že Česko se tohoto trendu neúčastní, pravděpodobně přispívá k celkovému pocitu spokojenosti s tím, jak funguje vzdělávací systém. Lidé v ČR prostě nebyli konfrontováni s tím, že jim jejich kvalifikace nestačí k obživě.
To pochopitelně posiluje celkově letargickou náladu, pokud jde o potřebu přizpůsobit vzdělávací systém (byť jen v otázce ne nejdůležitějšího cíle, tedy přípravy na práci) novým podmínkám. Převládá komická představa, že nejlepší je vrátit se zpět „ke staré dobré kvalitě“, posilovaná stále drzejší lobby původní průmyslové výroby, která sice postupně odchází do zapomnění, ale ve snaze udržet se co nejdéle tuto iluzi posiluje.
Dochází také k přesunům pracovních míst mezi jednotlivými industrie- mi. Tam je sice patrný společný trend pro všechny země Evropy, ale Česká republika je i v tomto ohledu spíše pomalejší a „odolává“. Kvůli ochotě předchozích vlád investovat do pobídek pro montovny zahraničních průmyslových a technologických firem místo do vlastního výzkumu a inovací máme vysoký podíl zaměstnanosti v odvětvích přímo ohrožených zánikem nebo významnou modifikací pracovní činnosti.
Mimoto má ČR také vysoký podíl účasti v takzvaných globálních řetězcích, takže velká část českého exportu sestává z importu produktů sem dovážených a zde pouze použitých k dalšímu zpracování. Přidaná hodnota nula. Výhled do budoucnosti mizí za okrajem prohlubující se jámy. Každá rutinní pracovní činnost je potenciálním soustem pro automatizaci. Česká ekonomika nabízí skutečně bohatou hostinu.
Varování ze zprávy OECD je naprosto jasné, nezpochybnitelné a neoddiskutovatelné. Česko a Slovensko jsou země s největším podílem zaměstnanosti tam, kam technologie v nejbližších letech přinesou převratné změny. Týká se to odhadem 45 procent pracovních míst, kdežto v zemích, jako jsou Finsko či Jižní Korea, které už technologickou transformaci v zaměstnanosti zahájily, jde zhruba o čtvrtinu. To jsou obrovská čísla.
Aby toho nebylo málo, podobný problém se týká i Německa a Rakouska. Zejména Německo je pro Česko z ekonomického hlediska determinující jako zdaleka největší odběratel exportu. Jeho vnitřní problém se zaměstnaností s největší pravděpodobností ještě více oslabí dosavadní konkurenční výhody české ekonomiky, spočívající v geografické blízkosti a levné pracovní síle. Odhady, jak dlouho ještě bude ČR moci těžit z těchto výhod, uvažují v letech...
Investovat do vzdělání
Co dělat? OECD doporučuje posilovat vzdělávání v oblasti všeobecných gramotností, matematické a jazykové, zavést do škol programování jako jazyk digitálního světa, posilovat dovednosti v oblasti spolupráce, komunikace, řešení problémů, podpory invenčního a kreativního přístupu. To je sice potřeba, ale je to podobné jako radit domácnosti s dieselovým agregátem, aby zvýšila poměr energie získané z obnovitelných zdrojů. Nemáme na to dostatečné prostředky. Není zkrátka možné řídit se radami OECD, protože k tomu neexistuje dostatečně silná vzdělávací infrastruktura.
V prvé řadě se musí Česká republika vzpamatovat a začít investovat do vzdělávacího systému více než ubohých 3,4 procenta HDP. Tam je ČR také na jednom z konců žebříčku OECD a opět ne na tom žádoucím. Bude trvat roky, než se podaří dostat se na takovou úroveň, abychom jakékoliv funkční změny mohli realizovat. Je už dávno po dvanácté a každý další rok je pomyslnou lopatou hlíny do hrobu naděje ČR na slušnou budoucnost.