Brexitem do Bruselu
K čemu je dobrá Evropská unie, se dozvíte ve chvíli, kdy z ní vystupujete
Britská vláda minulý čtvrtek publikovala návrh zákona, o kterém ministři do poslední chvíle mluvili pod poněkud grandiózním pracovním titulem The Great Repeal Bill – česká legislativní hantýrka by ho nejspíš přeložila jako velký zrušovací zákon. Název jako by implicitně vzkazoval, že tohle je slavný akt, kterým se Albion osvobodí zpoza dekád dusivého diktátu.
Pročež je nadmíru ironické, co vlastně šestašedesátistránkový zákon skutečně obsahuje. Prvním paragrafem parlament opravdu zruší své přistoupení k Evropskému hospodářskému společenství z roku 1972. A ve zbytku do britského práva zavádí tisíce nových regulací, norem a standardů.
Brexit totiž počne tím, že Velká Británie do svých zákonů výslovně vtělí kompletní unijní právo. Na první pohled to nedává sebemenší smysl. Přece právě toho se poddaní Jejího Veličenstva chtěli zbavit. Jenomže teď skončila doba pro velkolepou rétoriku a začíná praktický život. Který se bez pravidel neobejde.
Bez pravidel to nejde ani mimo EU
Pěknou ilustrací jsou, ovšemže, slavné žárovky. Edisonův patent z roku 1879 vylepšil každodenní život stamilionům domácností. Podobně jako svého času telegraf, parní lokomotivy nebo vozy Laurin& Klement. Ale po sto třiceti letech už bylo očividné, že bychom už mohli a měli svítit něčím lepším a levnějším než technologií, která 92 procent spotřebované elektřiny vyplýtvá k ohřívání okolního vzduchu. Koneckonců inovace mezitím udělaly pár kroků dopředu. Dokážeme dělat elegantní kompaktní zářivky i LED žárovky, jež déle vydrží, poskytují příjemné teplé světlo a hlavně: velkou většinu nakoupené energie skutečně používají ke svícení.
Státy Evropské unie se proto koncem minulé dekády domluvily na společných standardech, kolik lumenů musí prodávané svítidlo vyrobit na každý watt svého výkonu. A nastal poprask. Nejenom v Česku. Britský bulvární tisk do nových pravidel pálil přibližně stejným tónem jako u nás Petr Mach a jeho euroskeptičtí libertariáni. Deník Daily Mail – taktéž hlavní mediální advokát brexitu – mezi svými novinkami ze světa celebrit uspořádal rovněž taškařici, při které čtenářům „okradeným o právo nakupovat“rozděloval 25 tisíc starých stowattových žárovek.
Takže brexit nastává, jakpak to bude se žárovkami? Ale ovšemže, dědici Margaret Thatcherové do britského právního řádu opisují také evropská pravidla pro světla. Aniž by na nich pozměnili jedinou čárku. Není divu. Dopusťme se na chvíli kontrafaktuální historie. Jak by to asi dopadlo, kdyby Česko do žádné EU nevstoupilo? Nejspíš se dá celkem přesně tipnout výsledek. Regulaci žárovek bychom bývali provedli nejpozději za vlády Petra Nečase. Podobnou legislativu má totiž skoro každý včetně Švýcarska i Norska, USA, Kanady, Izraele nebo Austrálie, Číny a Ruska, Brazílie, Malajsie či Jihoafrické republiky.
Součástí moderní společnosti jsou pravidla. Zemi bez tisíců regulací budete marně hledat v Texasu, ovšem najdete ji ve střední Africe. Nevystačíme si se zákonodárstvím devatenáctého století. Chceme nové normy na věci, které jsme tehdy neznali nebo se o ně ještě nestarali. Potřebujeme předpisy, abychom se nedusili smogem a bankéři nehráli poker s našimi úsporami, neshořelo s námi vlastní auto a neotrávili jsme se svými potravinami. Díky nim žijeme klidnější, zdravější a bezpečnější život. A díky nim také může prosperovat tržní ekonomika. S většinou z nich se přitom osobně nikdy nepotkáme. Řeči o každodenním životě svázaném stovkami předpisů jsou nonsens. Leda snad by dotyčný provozoval chemičku i elektrárnu, vyráběl léky a spravoval cizí peníze, to všechno zároveň.
Usnadnit si život
V Evropě jsme se ovšem domluvili, že si některá pravidla nechceme psát každý sám, ale budeme je sdílet. Život je tak snadnější a výrobci se nemusí potýkat s labyrintem 28 rozličných regulací. Auta nebo chemikálie se dají s jedinou certifikací prodávat kdekoli v Unii. Jenomže za to platíme cenu. Nejenže Česko má při rozhodování jenom jeden hlas. Schvalování hlavně bývá pomalejší, protože se každá klauzule musí projednat s každým, krát dvacet osm.
Britové si teď samozřejmě mohou sestavit vlastní pravidla. Proč by to ale dělali? Stejně by nakonec došli k hodně podobným technickým standardům. Pragmaticky proto usoudili, že bude lepší nedělat velké změny a dál se držet stejných norem jako sousední kontinent. Nehledě na to, že nanovo vymyslet a napsat pětačtyřicet let unijní legislativy – čili pětačtyřicet let pravidel moderní společnosti – by byla příšerná piplačka.
Největší cenu za společné evropské právo proto asi platíme v naší konverzaci o něm. Česko kupříkladu zhruba do roku 2000 patřilo mezi státy s poměrně silnými ekologickými zákony. Ale pak jsme se přidali k EU a meritem, podle kterého soudíme novou legislativu, najednou přestal být čistý vzduch či zdravá krajina, nýbrž vztah k Bruselu. Rétorika postupně vytlačuje obsah.