Ideální česká umělkyně a vlastenka
Otýliiny osudy u divadla jsou stejně dramatické jako u jejích mladších i starších kolegyň, ani ji neminuly intriky a řevnivost, které v té době planuly mnohem více než dnes. Divadelní ředitelé podléhali svým preferencím a animozitám v mnohem větší míře a k tomu je třeba ještě přidat přepjaté vlastenectví, kdy se herečkám vytýkalo a neodpouštělo, pokud se chtěly uplatnit v zahraničí. Tomu ale Otýlie jako velká vlastenka vždy odolala, i když nabídky měla.
Narodila se 12. prosince 1844 ve Vídni v rodině vojenského lékaře, matka jí zemřela na nachlazení, když byla dítě. Otec ji pak poslal k babičce na Moravu, kde se až jako osmiletá začala učit česky. Divadlo ji okouzlilo až po návratu k otci do Vídně, dokonce vy- stupovala s českými vlastenci. Otec ji nechtěl do divadla pouštět, ale nakonec souhlasil, aby se věnovala zpěvu.
V roce 1862 se s otcem přestěhovala do Prahy a připravovala se u ředitele hudební školy Františka Pivody na dráhu operní pěvkyně. Nakonec se ale rozhodla pro činohru, tehdy na novoročním večírku v Konviktu slyšela recitovat Elišku Peškovou-Švandovou a požádala ji, zda by k ní nemohla chodit na hodiny herectví. Studium u tehdy již slavné herečky se ale nevyvíjelo ideálně, Pešková měla pocit, že žačka je chladná, a tak jí pohrozila vyhazovem. Otýlie se rozplakala a najednou jako by ke studované postavě pronikla a otevřela se, jak později vzpomínala ve svých memoárech, které pod titulem Z mých vzpomínek vyšly v roce 1912.
Manžel Peškové Pavel Švanda, tehdy dramaturg a režisér Prozatímního divadla, viděl její snahu a pozval ji, aby zde vystoupila v roli Johanky z Arku v Schillerově Panně orleánské. Byl to risk, Malá byla začátečnice, ale Švanda dobře rozpoznal její talent pro tragické hrdinky – měla vše, co obor vyžadoval – půvabný zjev, deklamační mistrovství, inteligenci. Debut v Prozatímním divadle jí vyšel. „V její majestátní kráse, v jejích hlubokých očích, shlížel se máj českého divadla a její krásný alt mluvil všechny sliby o české divadelní budoucnosti,“napsal tehdy omámený Jaroslav Kvapil.
Tak ještě ústa ženská na českém jevišti nepromluvila
Už během první sezony se jí hrnuly velké úlohy tragických mladých žen: hrála Kordélii v Learovi, Markétku ve Faustovi, Julii v Romeovi a Julii, Luisu v Schillerově dramatu Úklady a láska, Marii Stuartovnu. Znalec českého divadla 19. století František Černý také píše, že tehdy nevznikla jediná česká historická hra, která by jí nebyla inspirovaná a nebyla napsaná pro ni. A skutečně: třeba Václav Vlček napsal pro ni Elišku Přemyslovnu, Jaroslav Vrchlický Drahomíru, Josef Jiří Kolár Královnu Barboru. Měla také nabídky do Vídně a dalších německých divadel, které byly velmi výhodné, například do Výmaru. Od- mítla – cítila se jako česká herečka a chtěla zůstat v Praze, i když podmínky pro divadlo tam byly složité. V šedesátých letech předminulého století měly její role a potažmo postoje i politický význam, její historické postavy publikum vnímalo jako aktuální analogie a ona sama pro veřejnost představovala ideální českou umělkyni, moderní ženu, vlastenku.
Kolem Otýlie se točilo mnoho mladých mužů, ucházel se o ni i Vítězslav Hálek. „Tak ještě ústa ženská na českém jevišti nepromluvila, povznášelo to, rozohnilo to, zvonilo,“psal o její Johance. Také novinář, básník, politik a organizátor Josef Barák se jí kořil, nakonec se však provdala za jeho přítele – právníka Josefa Sklenáře, který byl tajemníkem Prozatímního divadla a posléze působil v Národním. Podle dochovaného svatebního oznámení se Otýlie provdala 19. února 1867 v chrámu sv. Trojice v Praze na Novém městě.
Z Prozatímního přešla do souboru Národního divadla v roce 1881. Podpořila zde snahy o nový realistický styl, hrála Madlenu Vojnarovou v Jiráskově Vojnarce, Kostelničku v Její pastorkyni (Preissová tehdy napsala, že jak ona nezahrál Kostelničku nikdo), ale přece jenom jí lépe seděly heroiny pozdně romantického pojetí, jak píše Černý. A v nich byla také nedostižná – kritiky se předháněly v superlativech na její Antigonu, Iokastu, Drahomíru i Hippodamii ve Vrchlického a Fibichově melodramatu Smrt Hippodamie. Jako členka Národního divadla pravidelně hostovala ve venkovských společnostech, přispívala k propagaci českého divadla a jazyka, ostatně na stavbu Ná- rodního divadla odevzdala výtěžky ze svých dvaadvaceti pohostinských představení.
Prožila i osobní tragédii, syn Hynek zemřel ve čtyřech letech, manžel onemocněl plicní chorobou a léčil se v Itálii, později byl i druhý syn vážně nemocný. I po čtvrt století u divadla byla publikem milovaná, ale také čelila konkurenci mladších kolegyň. Když jelo Národní do Vídně, velmi stála o to předvést se tamějšímu publiku, ale nahradila ji mladšíMarie Bittnerová. Ani doma už si pak příliš nezahrála, v té době se debatovalo o zastaralém patosu a romantismu, což někteří vytýkali i Otýlii.
V roce 1900 se ředitelem Národního divadla stal Gustav Schmoranz a ten již s Otýlií příliš nepočítal. Ještě nastudovala s Eduardem Vojanem Královnu Gertrudu v Lotharově Králi Harlekýnovi a s vedením divadla se nakonec domluvila, že odejde v květnu 1903. Nebylo jí ani šedesát let a stýskala si, že nemůže už hrát ani matky a báby. Ale neuzavřela se před světem, začala učit, stala se profesorkou pražské konzervatoře a měla slavné žačky – od Emy Destinové až po Růženu Naskovou, která o ní napsala, že dovedla „ukázat krásu naší mateřštiny se zápalem prvních věrozvěstů“.
Otýlie Sklenářová-Malá zemřela v předvečer první světové války v roce 1912. V roce 1933 byl v Praze instalován její mramorový pomník, který ji představuje jako Hermionu v Zimní pohádce, v níž naposledy vystoupila na jevišti Národního divadla v červnu 1903. Plastiku vytvořil sochař Ladislav Šaloun a stojí v Čelakovského sadech.
Herečka Otýlie Sklenářová-Malá je jednou z mála umělkyň 19. století, které zůstávají v obecném povědomí. Přestože ji vychovali německy, byla velkou vlastenkou a herečkou tragických rolí, kterou publikum milovalo nejenom pro oslnivý vzhled. Zbožňovali ji a básnili o ní slavní mužové – Neruda, Čech, Vrchlický či Hálek. A byla také vzorem moderní české ženy v době počínající emancipace.
Příště: Marie Pospíšilová