Naše přítelkyně Elina

Idnes se lesy skloní a listí se zvedne. Romsky to zní O veša banďona, he prajta ušťena. Mnohokrát jsem slyšel ta slova v písni v podání své romské přítelkyně Emílie Machálkové, řečené Eliny. Od neděle 16. července se skláním před památkou této vynikající zpěvačky, temperamentní, svérázné Romky z významného rodu Holomků.

Elina se dožila požehnaného věku devadesáti let a byla přitom odsouzena k transportu do koncentračního tábora v Osvětimi, z kterého nebylo návratu. Velká část rodiny Holomků tam byla vyhlazena, ona sama s rodiči, díky hrdinství starosty Josefa Kiliána ze Slováckých Nesovic, přežila. Pro Paměť národa to popsala: „O půl jedné nám jel vlak, celá vesnice nás doprovázela. U nádraží byl obecní dům a pan vrchní volá: ‚Holomková, pojďte sem nahoru.‘ A tam byl pan starosta. Měl kruhy pod očima, byla na něm vidět strašná únava. ‚Holomková, neplačte, nikam nejedete. Tři dny jsem se nechal vykopávat na gestapu ze dveří do dveří, ale já svoje občany na smrt nepošlu.‘ A maminka omdlela. Náš starosta byl opravdu jediný, kdo své lidi zachránil.“

V roce 1997 jsem k uctění památky romského holokaustu uspořádal dva koncerty, nazvané Hořký plamen. Záštitu měl prezident Václav Havel. Elina, v civilním životě řeznice, která byla až v šedesátých letech objevena jako výrazný pěvecký talent (stala se dokonce vítězkou televizní pěvecké soutěže), tam zářila vedle Věry Bílé, Jiřího Stivína, Hradišťanu či Vladimíra Mišíka. Do konce svého života objížděla školy, veřejně vystupovala se vzpomínkami na dobu protektorátu. V knize svých memoárů končí slovy: „Předkládám, že chce-li člověk něčeho dosáhnout svou pílí a poctivostí, nezáleží na tom, je-li bílý, černý, nebo žlutý. Každý člověk má v sobě kousek zlého a kousek dobrého a na každém jednotlivci záleží, čemu nechá v sobě zvítězit. Až bude každý tolerantní, sebekritický a rozpozná pravdu od lží a spravedlnost od zla, bude na světě dobře. A k tomu nám dopomáhej Bůh!“