Jeho Američané mu rozumějí

Vzpoura obyčejného člověka proti establishmentu bude pokračovat

Na tom obrázku je vše – miliardář stojí ve vítězné póze ve svém na první pohled příliš draze, příliš luxusně a příliš nevkusně vybaveném obývacím pokoji, po boku krásná o poznání mladší žena, které vlaje nádherná róba, jako by se procházela po mořském pobřeží, a syn, pečlivě upravený jako menší kopie otce, sedí na velkém plyšovém lvovi. Za prosklenou stěnou v pozadí visí trojice helikoptér, která brání jinak úchvatnému výhledu. Produkce slavného portrétu dnešní první rodiny USA z doby, kdy byl Donald J. Trump „jen“z televize známý miliardář, si vyžádala účast desítek lidí, a dokonce o jeho vzniku natočili krátký dokument.

Neuvěřitelná fotka pak dnes dokonale ztělesňuje otázky, které světu po půl roce se zánovním prezidentem Spojených států vrtají hlavou. Kde jsme proboha udělali tak strašnou chybu a co teď s tím, ptají se shodně umírnění republikáni i demokraté. A vidí přitom prezidenta s nejdelší kravatou, nejparodovanějším příčeskem a nejšílenějšími nápady v historii. Alespoň tedy z pohledu umírněných republikánů a demokratů.

Klíčem k pochopení Donalda Trumpa, jeho tažení do Bílého domu, půlročního působení v Oválné pracovně a budoucnosti Spojených států a celého západního světa je ale právě odlišný úhel pohledu. Elity na obou stranách Atlantiku se začínají probouzet a překvapeně zjišťovat, že se tak nebezpečně vzdálily obyčejným lidem, že je v nejdůležitějším demokratickém klání předběhl poměrně obskurní dědic pár miliard dolarů, který donedávna aspiroval akorát tak na vítězství ve vlastní reality show.

Muž se zlatým výtahem

Byl by proto zásadní omyl vnímat Trumpa jako klauna Donalda, jenž zaujal davy, jeho tragikomický výstup se nějak přečká, a pokud nezničí svět, jediný, kdo zanedlouho zůstane na jeho straně, bude Ku-klux-klan. Jak říká známý liberální komentátor Fareed Zakaria, Trump je po dlouhé době prvním politikem, u kterého obyčejný Američan z nižší třídy cítí, že mu rozumí, že ho chápe, že ho skutečně reprezentuje. Jeho apartmán na Manhattanu vmramorem obložené věži se zlatým výtahem je přesně to, co by si pořídil Joe ze Středozápadu, kdyby měl na účtu o tři miliardy dolarů víc. Stejně tak by chtěl mít vedle sebe vždy mladou modelku a stejně jako Trump na slavné fotce by si sice koupil soukromý tryskáč, ale ve svém drahém, lesklém obleku by si do něj ještě pořád sedl s kyblíkem křidýlek z KFC. Na fotce první rodiny Joe zkrátka nevidí problém, vidí idealizovaný obrázek sama sebe.

Posledním takovým prezidentem byl Bill Clinton a není náhoda, že jeho vkus, co se týče alkoholu a mladých žen, se nápadně blížil vkusu průměrného občana státu Arkansas, kde byl guvernérem. Jeho nástupce George W. Bush se svezl na skandálu s Monikou Lewinskou a historickém semknutí po 11. září. Patřil nicméně neomylně k nejbohatším klanům z východního pobřeží Spojených států sídlí- cím v létě na malebném ostrůvku Martha’s Vineyard. Profesor práva na Harvardu Barack Obama pak zafungoval jako Antibush, ale především – a velmi podobně jako nyní Macron ve Francii – jako nový Kennedy. Jehož rod mimochodem s tím Bushovým na ostrůvku doslova sousedí. Hillary Clintonová ovšem ukázala pro běžného člověka tu pravou tvář establishmentu – elitářství, povýšenost, neupřímnost, přetvářku a touhu po moci za každou cenu.

Muž se železným stiskem

Jak se ukázalo v podrobných statistikách, jimiž jsou Američané (zvláště pokud prohrají) doslova posedlí, Clintonovou nevolilo ani dost Hispánců a Afroameričanů a ani dostatek žen. O prezidentovi rozhodla chudší vrstva bělošského obyvatelstva, která se stále zvětšuje. Průměrný příjem americké domácnosti se za posledních patnáct let snížil, zatímco jmění nejbohatšího jednoho procenta roste jako nikdy v historii. Nůžky nerovnosti se v Americe rozevírají a i liberální komentátoři, kteří se dříve zaklínali nevzdělaností, xenofobií, rasismem a dalšími neduhy širokých mas, si uvědomují, že první problém, který vede člověka k těmto postojům, je materiální nouze. Nebo ještě víc – obava z ní.

Trumpovi se dokonale daří naskočit na vlnu obyčejného člověka a těžit z jeho strachu. Co se mu nedaří, jsou ale reálné výsledky jeho politiky. Jediným jeho úspěchem je jmenování velmi konzervativního Neila Gorsuche na Nejvyšší soud USA, kde bude politiku ovlivňovat po několik dekád. Zeď s Mexikem nestojí, proti rušení zdravotního pojištění Obamacare se postavili jeho vlastní republikánští zákonodárci a jejich voliči a popření pařížské klimatické dohody nevyneslo ani doma přílišnou slávu. Na mezinárodním poli se pak proslavil zatím jen nebývale dlouhým a pevným třesením ruky. Jak moc bude mít v ruce domácí politiku a ekonomiku, pak rozhodne, jaký stisk bude mít nad světovým děním. Hlavním poučením z prvního pololetí ale je prozření globálních elit. Pokud se sebou něco neudělají, nebude Trump rozhodně poslední.