Obrázky z (švýcarské) výstavy
Připomínáme si sto let od ruské bolševické revoluce. Dokážeme se vypořádat s odkazem dvacátého století?
IVANA KALINOVÁ KYZOUROVÁ
Letos tomu bude sto let, kdy v Rusku zvítězila říjnová revoluce a byla nastolena „diktatura proletariátu“. Celá desetiletí jsme každoročně v Měsíci československo-sovětského přátelství tuto revoluci povinně oslavovali.
Dnes nemáme v úmyslu si ji připomínat. Jinak je tomu ve Švýcarsku, které kulatému výročí revoluce věnovalo několik akcí. Zemské muzeum v Curychu připravilo výstavu dokumentující vztahy mezi Ruskem a Švýcarskem kolem roku 1917. Paul Klee Zentrum a Kunstmuseum v Bernu pak společně uspořádaly výstavu mapující umění ruské avantgardy přelomu desátých a dvacátých let, jeho obrovský vliv na světové umění 20. století i to, v co nakonec vyústilo – tedy socialistický realismus.
Švýcarské ohlédnutí
Proč právě Švýcarsko? Už od 19. století sem emigrovaly tisíce ruských revolucionářů a studentů. Lákala je politická stabilita a neutralita země i svoboda tisku a shromažďování. Nejznámějším revolucionářem byl Vladimir Lenin, který žil ve Švýcarsku několik let, z toho dva roky v Bernu. Roku 1915 se spolu se Lvem Trockým zúčastnil konference v Zimmerwaldu u Bernu, kterou organizoval švýcarský sociální demokrat Robert Grimm. Na konferenci se sjeli lídři evropských sociálnědemokratických stran a vzešel z ní manifest povzbuzující evropský proletariát ke sjednocení v boji za ukončení první světové války. Tentýž Robert Grimm organizoval ve Švýcarsku v roce 1918 generální stávku. Mezitím uchopili bolševici v Rusku moc a Švýcaři si začali uvědomovat nebezpečí komunismu. Ze země vypověděli ruskou misi. Vztahy Švýcarska a Ruska nadlouho ochladly. Konference v Zimmerwaldu nesměla být v místě svého konání připomínána až do roku 2015. Na rozdíl od velké části Evropy si Švýcarsko udrželo svou nezávislost. Asi právě proto se dokázalo ohlédnout za událostí, u níž určitým způsobem asistovalo, ale jejímiž důsledky nebylo postiženo.
Výstava Revoluce je mrtvá. Ať žije revoluce! představila klíčová díla ruských avantgardních umělců tvořících ve službách ruské revoluce. Byly připomenuty vztahy ruské avantgardy k německému Bauhausu i holandské skupině De Stijl. Až fanatická propagace abstraktního umění avantgardními skupinami, poznamenaná vnitřními spory, nebyla nakonec úspěšná. Ve druhé polovině 20. let se do ruského umění začínají vracet figurativní prvky, umožňující bezprostředně srozumitelné sdělení. Ve 30. letech se pak transformovaly do socialistického realismu, jenž se stal vládnoucí uměleckou doktrínou v celém východním bloku na dalších padesát let. Bernská výstavamu věnovala pro českého diváka až nepochopitelně velký prostor, protože na rozdíl od sjednoceného Německa se u nás oficiální umění let 1948–89 ocitlo „na indexu“– jako kdybychom chtěli minulost včetně zmiňovaných oslav dokonale vytěsnit.
Nástup komunismu u nás
Na výstavě naopak chyběla zmínka o českém umění 20. let, které bylo ruskou avantgardou a hlavně jejím revolučním smýšlením silně ovlivněno. Příklon českých levicových umělců v té době ke Komunistické straně Československa byl značný, řada z nich do strany vstoupila, ostatní ji podporovali. Básník Josef Hora byl hlavním řečníkem na oslavách desátého výročí Velkého října v Brně, kde mimo jiné řekl, že „od roku 1917 se můžeme dí- vat na socialismus jako na příštího pána světa a regulátora jeho osudu“. Karel Teige napsal, že „obrovský rozmach ruské kulturní práce se datuje od Říjnové revoluce 1917“.
Celkově je pozoruhodné, jak už v roce 1927 KSČ vypracovala vzorec budoucích oslav. V jeho rámci pořádala ideová školení, vyzývala k účasti na masových demonstracích za ochranu prvního státu dělníků a rolníků před útoky imperialistů a stranické buňky vydávaly rezoluce, v nichž provolávaly slávu „rudé republice ruských dělníků a rolníků“. Podporu a spolupráci levicových intelektuálů komunisté samozřejmě vítali. To, že už za několik málo let se situace zkomplikovala, že někteří umělci se začali rozcházet s ideologií komunistické strany a byli za to postihováni, což je příklad zrovna Teiga i Hory, nemění nic na roli, kterou levicoví umělci sehráli v nástupu komunismu u nás.
Naivní levicovost značné části českých umělců a intelektuálů neměla ve většině zemí obdoby. V zemích jako Polsko, které se musely vůči Sovětskému svazu vojensky bránit, nebo jako Finsko a pobaltské státy, které vznikly osamostatněním z někdejšího carského Ruska, byl takový rozsah vstřícnosti vůči komunistické diktatuře nepředstavitelný. Podobně je pozoruhodné, jak se československé politické vedení už od poloviny třicátých let ochotně přiklánělo k zemi Sovětů a jejímu vůdci Stalinovi, a to opět v míře těžko představitelné ve Finsku, Pobaltí, Polsku či Maďarsku. Je jasné, že tento mimořádně vstřícný vztah musel sehrát svou roli i po druhé světové válce, kdy na rozdíl od Polska a Maďarska v našich zemích v podstatě neexistoval významnější odpor proti režimu. Je otázkou, zda tato historická odvaha k odporu vůči nadnárodnímu a „nejdokonalejšímu“uspořádání světa neovlivňuje polskou a maďarskou politiku dodnes.
Dnes je říjnová revoluce jakoby zapomenuta. Je otázkou, zda by výstavy podobné těm, které byly uspořádány ve Švýcarsku, nebyly vítanou pomocí v poznání minulosti, jež se stále znovu vlamuje do naší současnosti.