Plíšková v kontextu ztracená
Fanoušek by se měl zajímat o podstatné, nikoli podružné informace o české světové jedničce
Posun Karolíny Plíškové na post světové tenisové jedničky vyvolal vlnu zájmu o nepřehlédnutelnou mladou ženu. Je první Češkou, jíž se to podařilo, byť Američanka Martina Navrátilová byla také „naše“. Zájem o Plíškovou umocňuje partnerství se sportovním komentátorem Michalem Hrdličkou. I nezasvěcení se nyní dozvídají, že bulvárem propíraný muž se za zajímavých okolností nedávno stal hráččiným manažerem. Věru tučné sousto.
Zkušenost říká, že některé věci je lépe o sportovcích nevědět. Lačný konzument lifestylu, drbů či tzv. pikanterií by si spolu s těmi, kdo ona sousta servírují, měl položit otázku, proč ho to vlastně zajímá. A jestli ho vůbec zajímá sám sportovní výkon.
Drama, nebo nuda?
Uumělců, ať sdělují hloubku, nebo triviality, je míra pravdivosti důležitá. Sportovní výkon je pravdivý sám o sobě. Ano, měli bychom znát, zda byl vytvořen v duchu fair play. Vše ostatní je ve stínu konečného výsledku nepodstatné. Přesto to občas vypadá opačně.
Mezi „chceme vědět“a „potřebujeme vědět“je rozdíl. Chceme, protože jsme voyeury cizích životů. Ale nepotřebujeme. Divácký prožitek při sportovním zápolení funguje sám. Takzvaně odborné rozbory tréninkových metod znějí bezradně, vyprávění o moderních metodách, mentálních praktikách, počtu winnerů a nevyužitých brejků působí nadbytečně.
Opravdu fanoušci laici žádají, aby jim tohle všechno jiní laici, tedy novináři, převyprávěli? Ale kde! Fanoušci chtějí úspěchy těch, jimž fandí, a je jim putna, jak se jich dobrali. Utkání, závod, soutěž či hra jsou záležitostí emocí. Plíšková buď postoupila, nebo ne, příště se to poražená pokusí vítězce oplatit. Bylo to drama, nebo nuda? Moc nevíme. Prý to bylo v televizi. Místo zprostředkování emocí je v nabídce statistika.
Média se prý snaží popisovat výkony v souvislostech. Ale co vlastně je za významný kontext považováno? Snad to, co udělá přítel Plíškové s jejími penězi?
Neobjevovat objevené
Čím víc se o sportovcích dozvídáme, tím víc se naše představa o nich vzdaluje skutečnosti. Jenže schopnost prostým způsobem se radovat ze sportovní show, prožívat emoce při vítěz- stvích či porážkách tato společnost ztrácí. Lační po „zákulisních“informacích. Dozví se z nich zlomek, a považuje ho za celek.
Že intimní partner Plíškové vystrnadil z postu manažera nejzavedenější firmu nejprotřelejšího člověka v branži Miroslava Černoška, je zaznamenáníhodný fakt. Když se penězi měří kvalita vztahumuže a ženy, je zajímavý kontext, ale musel by být podán s porozuměním. Jde přece jen o sport. Plíšková je světovou jedničkou, přestože ve Wimbledonu vypadla už ve druhém kole. Co zajímavého jste si o této tenisově významné souvislosti přečetli a co na to sám Černošek?
Interview se sportovcem, medailon, esej či krátká stať jdoucí za rámec samotného výkonu musí kontext vidět, hledat ho nebo vytvořit. Nedávno českými médii proletěly „objevné“články o tom, jak ženy sportují při menstruaci. Opomíjejí, že před čtyřiceti lety vykonal tuto objevitelskou práci Jiří Janoušek v rozhovoru s Martinou Navrátilovou. Téma se recykluje v horším aranžmá, a ještě v neznalosti.
Sportovci jsou ostatně o sobě schopni napovídat cokoli amédia to prezentují jako upřímné zpovědi. Projekty reagující na konformitu mainstreamu přinášejí prý syrové a nepřikrášlené story. Beletrizace sportovního výkonu má historii a v ní i jistého Otu Pavla. Ten strčí psavecky všechny napodobovatele do kapsy, ale ve zkreslování podstaty si s nimi nezadá.
Čím blíž autor sportovci je, tím méně je ochoten psát o něm pravdu. Čím dál od něj je, tím spíš jsou mu podstatná fakta utajena. Východiskem je nepsat o sportovcích, ale o jevech a sportovce používat jako typické příklady či protiklady. Využil ně- kdo osobnost Plíškové v tomto duchu?
Média hrají i na národní strunu. U příležitosti posunu Plíškové do čela žebříčku se vracejí připomínky, jak část fanoušků rozezlila olympijskou neúčastí. A teď je prý vše odpuštěno, když je tou jedničkou. Je naše a my nikdy takovou neměli...
Banální národovectví je dalším zatemňujícím momentem. Jistěže fandíme „našim“, ale neměli bychom z jejich postoje k reprezentaci dělat jednostranné závěry a za rok je popřít.
Čtenářská pozornost se sama asi nemá šanci posunout od podružného k podstatnému. Je úkolem médií, jejichž současné strategie nevypovídají zrovna o tom, že by byly extra atraktivní, tento stereotyp u poddajného publika změnit a současně najít a získat si jeho příčetnější část. Sport, vyvolávající spíš pozitivní emoce, by mohl sehrát roli průkopníka.
Bez kontextu a emocí je život sportovců docela nuda. Těšme se na to, jak Plíšková v příštích úžasných mačích potvrdí, že se hráčkou číslo 1 stala oprávněně. Nežádejme proto víc informací o ní samotné nebo jejím intimním životě. Budeme zklamáni.
Rozhovor s Karolínou Plíškovou čtěte v dnešním magazínu LN Pátek