Zemanovy asijské tance
Obětuje prezident v důsledku nestandardního chování v kauze Liglass svého kancléře?
Co má společného česká PPF, multimiliardový ekonomický gigant s honosným dejvickým palácem ze skla a oceli, s fakticky (nikoli právně) neziskovou železnobrodskou firmou Liglass Trading CZ, sídlící v oprýskaném baráku ve vsi u Železného Brodu? Přízeň českého prezidenta a jeho kancléře. Miloš Zeman i Vratislav Mynář umetají oběma firmám cestu, aby mohly prosadit své projekty, v prvním případě v Číně, v druhém pak v Kyrgyzstánu. Z podhradí to vypadá, že Peking a PPF si vzal na starost především prezident, Biškek a Liglass má v referátu vedoucí hradní kanceláře, ale vůbec není jasné, zda jsou zcela sehraní.
Zatímco v případě PPF se lze sice ptát, proč se hlava státu tolik stará o prosperitu firmy, jejíž nejvýznamnější čínská aktivita – Home Credit – spočívá v poskytování spotřebitelských úvěrů, tedy půjčování peněz na úrok, nelze ale popřít, že PPF také platí v Česku docela dost na daních – prezident své podpůrné akce obhajuje mimo jiné tím, že jde o jednoho z největších daňových plátců v Česku. Mluvčí firmy dodává, že PPF v tuzemsku poskytuje víc než 1300 vysoce kvalifikovaných (a nepochybně i vysoce honorovaných) pracovních míst a po celém světě zaměstnává na 140 tisíc lidí.
To, že Zeman bere šéfa PPF Kellnera na jednání s prezidentem Si a cestuje jeho soukromým letadlem, ač na letišti stojí připraven prezidentský speciál, však výmluvně naznačuje, kdo tady tahá za delší konec provazu. Miloš Zeman je zkrátka mnohem raději prezidentem horních několikamiliardářů než dolních deseti milionů, o kterých tolik mluví. Pořád však lze konstatovat, že je to jen jeho obvyklé přilhávání, záležitost vkusu, případně sebeúcty (což není totéž jako sebestřednost). Líbit se nám to nemusí, ale nic víc.
Kyrgyzské bagatelizace
Liglass je však jiná káva už tím, jak Hrad celou záležitost bagatelizuje. Přitom smlouva na projekt několika hydroelektráren za jedenáct miliard, k jejímuž podpisu Zeman, ale zejména Vratislav Mynář svými doporučeními nezištně přispěli, by za normálních okolností byla něčím, s čím by se oba pánové chlubili na všech nárožích. Jenže oni o prezentaci svého podílu evidentně vůbec nestáli a nestojí! A prezident se odpovědí v pondělním rozhovoru Radiožurnálu od celé záležitosti dokonce, aniž to vyslovil, distancoval, když se odvolal na rutinní referenci ministerstva průmyslu, jež svým obsahem byla spíše nezpochybněním nežli doporučením Liglassu jakožto skvělého výběru.
Pozoruhodná je však především záhada kancléřova dopisu. Oba Mynářovi předchůdci ve funkci shodně říkají, že takováto forma podpory privátní firmy prezidentským kancléřem je unikátní a nepřípustná. Mynář však jen mlží: firmu předtím vůbec neznal, dopis poslal jen proto, že ho o to zástupci Liglassu požádali, a takových dopisů už napsal alespoň dvacet.
Kam že všude Mynář psal?
Tady je namístě několik dotazů. Za prvé, na jaké adresy směřovalo těch předchozích alespoň devatenáct dopisů? Za druhé, kdo Vratislava Mynáře o jejich napsání požádal, zda alespoň někoho ze žadatelů znal, anebo zda vždy šlo o zcela neznámé žadatele, takříkajíc z ulice? Za třetí, jaké má skóre – kolikrát byl stejně úspěšný jako v případě Kyrgyzstánu, kolik dodavatelských českých firem na tom vydělalo, kolik vzniklo pracovních příležitostí? Zveřejnění pozitivních výsledků kancléřova písemného usilování by nepochybně vedlo k jinému názoru médií i odborníků na jeho aktivity a neortodoxnost jeho konání by mu byla nejspíš odpuštěna.
Zatím kancléř mlžení nenahradil otevřeností, nýbrž mlčením. Pokud nepřistoupíme na to, že celá kauza není nic než hradní šlendrián, což je vzhledem k penězům, o které jde, opravdu nepravděpodobné, nebo neusoudíme, že Mynář je citlivý muž a prostě se hanbí za gramatické i stylistické chyby, jimiž se jeho doporučující dopis hemží, musíme se obávat, že nemlčí, nýbrž zamlčuje. Co skrývá, to ještě nevíme, ale lze předpokládat, že v éře, kdy i větší machři, než je on, zanechávají digitální stopy, dostane se Vratislavu Mynářovi brzy příležitost nahradit mlčení vymlouváním se.
Meze loajality
Stejně zajímavé jako sledovat očekávané výmluvy pana kancléře však bude sledovat, co udělá jeho šéf. Dosud všechny eskapády svých věrných buď zcela přehlížel, nebo omlouval a dával najevo, že jejich loajalita je to, co především považuje za podstatné. Tak se chovají všichni autokrati, které ostatně zas až tolik nezatracuje, jak nám rovněž stačil v pondělí v Radiožurnálu sdělit.
Zároveň však už v průběhu své předchozí kariéry dal vícekrát najevo, že ve chvíli, kdy by mohl na sebebližšího spolupracovníka začít doplácet, nemilosrdně přestane být loajální on sám. Miroslav Šlouf by o tom mohl vyprávět celé hodiny.
Čím víc se blíží prezidentské volby, tím víc roste pravděpodobnost, že se Zeman trvale problematického Mynáře zbaví. Přece jen, i když žádnou kampaň nevede, že..., netouží ani po tom, aby se voliči zbavili jeho.