Rozhovory s panem D.
Kdo si přečte knižní rozhovor s Jiřím Drahošem, který nedávno vyšel v nakladatelství Academia, lépe pochopí, proč je dnes bývalý předseda Akademie věd považován za favorita prezidentské volby. Profesor Drahoš je dokonalým mužem středu: jeho názory téměř na všechny veřejné otázky znějí konzistentně, jsou promyšlené a těžko si představit někoho, koho by pohoršily.
Kniha nazvaná Věda života je tím typem rozhovoru, v němž se zpovídaný nemusí obávat drzých otázek. Její autor – ředitel nakladatelství Academia a historik Jiří Padevět – byl ostatně loni v létě, kdy rozhovory probíhaly, Drahošovým podřízeným. Svou kandidaturu na úřad nejvyšší – byť o ní v knize nepadne slovo – v té době Drahoš již jistě zvažoval. A co měl být bilanční rozhovor šéfa největší vědecké instituce, může být teď dobře použito v předvolební kampani.
Zrozhovoru plyne, že Drahoš má celou řadu velmi sympatických rysů. Čím se zabývá, dokáže vysvětlit tak, že to pochopí i malé dítě. Přestože je expertem v oboru na pomezí techniky a přírodní vědy (chemického inženýrství), má široké kulturní zájmy – zpívá například ve sboru. Když mluví o opeře, není z toho cítit snobství, a když o Beatles a Rolling Stones, nezní to jako účelové přivlastňování ikon popkultury. V celé knize najdeme vůbec málo lidí, které by nějak kritizoval, definuje se tím, co se mu líbí, ne tím, s čím nesouhlasí. Dokáže přiznat, že se mýlil: nechápal prý v roce 1989 kandidaturu Václava Havla, ale brzy uznal, že to bylo nejlepší řešení. Politické dělení na pravici a levici je podle něj do značné míry umělé a přežité. „Přes všechny problémy, které musíme řešit, jsem pevně přesvědčen, že žijeme v nejlepší možné době.“
Přestože je Jiří Drahoš expertem v oboru na pomezí techniky a přírodní vědy (chemického inženýrství), má široké kulturní zájmy – zpívá například ve sboru. Když mluví o opeře, není z toho cítit snobství.
Historika potěší, že Drahošovy exkurze do dějin prozrazují hlubší zájem ominulost. Jeho soudy, například o roce 1938, o Edvardu Benešovi nebo poválečném vysídlení Němců, jsou vyvážené a v dobrém slova smyslu neprovokativní. V jiné zemi by se to nemuselo vůbec zmiňovat, ale mějme na paměti, že současný prezident vyhrál především díky tomu, že jeho protikandidát zastával na odsun Němců názor, který velká většina Čechů nesdílí a část dodnes považuje téměř za národní zradu.
Jediná z podstatných informací, kterou se čtenář z knihy o Jiřím Drahošovi nedozví, je ta, proč se vlastně rozhodl kandidovat na prezidenta. Vždyť i svou cestu na vrchol Akademie líčí spíše jako výsledek náhod a přemlouvání kolegů než nějaké osobní strategie. Odpověď nenajdeme ani na Drahošově internetové stránce: odkaz „proč kandiduji“nás přehodí do oddílu „co prosazuji“. Ale to jsou přece dvě různé věci, ne?