Koaliční funus

Starostové i lidovci jsou pionýry sebepoškozování

Když už víme, jak to dopadlo s koalicí KDU a Starostů, můžeme se tvářit chytře a tvrdit, že se to dalo tušit od samého počátku, ale to je dost laciné. Z koaliční epizody neodcházejí partneři posíleni, právě naopak. Lidovci si mohou ve voličském narativu zase připsat jednu „typickou zradu“, při níž vyměnili partnera za jistotu teplých místeček. Starostové jen těžko budou vysvětlovat, jaký přínos pro ně měl rozchod s TOP 09, následná epizoda s KDU a že nynější samostatná kandidatura není jen východiskem z nouze.

Jistě neúspěch koalice do značné míry padá na hlavy stranických předsedů, u nichž se pohříchu dá mluvit o válečnících bez vojska. Koalice se vyjednávala dlouho, klopotně, když už ji konečně všichni odsouhlasili, nikdo se do přesvědčování voličů nijak nehrnul. Staré revolucionářské „kdo chce zapalovat, musí sám hořet“v tomhle případě svou relevanci neztratilo. Lidovci se nijak nepřetrhli, spíš se celou dobu mezi sebou dohadovali, zda má koalice vůbec cenu (apoštolem této pochybnosti byl vsetínský guru Jiří Čunek). Starostové pak do koalice nenasadili své regionální hvězdy a úvaha, zda bylo prozíravé Pražanům nabízet starostu Gazdíka, když měli partneři v kapse ministra kultury Hermana či starostu Prahy 7 Čižinského, není akademická ani náhodou.

Za neúspěch zaplatí hlavně předsedové, Pavel Bělobrádek ukázal, že jeho nápady nevedou jen k úspěchům a po volbách mu budou „bratři“moci vyčítat, že výsledek měl být lepší. Jan Gazdík je na tom ještě hůře, vyjednával bez výrazné podpory svého hnutí a pro další hledání partnerů je dost dobře nepoužitelný. Starostové si nakonec nějakého většího bratra najdou, zájem o ně jistě neopadne. Lidovci pak mohou dál snít svůj sen o vlastní verzi křesťansko-sociální unie (CSU), která dominuje Bavorsku, a třeba si i vyzkoušet, zda toho lze dosáhnout podruhé s Jiřím Čunkem. Martin Zvěřina