Proč už mě jako Čecha nemají všude rádi?
Moje francouzská známá se na mě před měsícem obořila s výčitkou: Jsme prý nelidští, my Češi. Podobně tak Slováci, Poláci a Maďaři. Nechceme prý přijímat uprchlíky z Afriky a z Blízkého východu.
Bylo mi z toho mizerně. Byl jsem prostě zvyklý na to, že mě jako Čecha mají všude rádi. Ale věci se mění. To, co se dnes objevuje ve francouzských médiích, je něčím novým. Přečetl jsem si před několika dny ve Figaru, že nám, tedy Čechům, Slovákům, Polákům a Maďarům, z důvodů odmítání běženců dokonce hrozí z Bruselu sankce. A nový francouzský prezident je, jak se zdá, stoupencem tvrdé ruky. Z jeho projevů se dá vyčíst, že on a německá kancléřka vytvořili tandem, kterému už nikdo nebude moci vzdorovat.
My Češi, kteří v cizině žijeme, máme, oproti příslušníkům řady jiných národů, jednu výhodu: všude nás mají rádi, nebo jim alespoň nevadíme. V tom se trochu podobáme Švédům nebo Dánům. Tedy národům, s nimiž jsme si jinak dost nepodobní. Mají nás rádi i Židé, protože jsme jim kdysi podali pomocnou ruku a pomohli jsme zachránit jejich právě vzniklý stát před arabskou přesilou. Tyto obecné sympatie nám mohou závidět určitě Američané, jejichž těžební společnosti devastují prostředí různě po světě a jimž kořistnický charakter jejich silové politiky dává image barbarského národa. V Němcích programově rozvíjená vina za nacistické zločiny vytvořila pocity kolektivního sebemrskačství. Proto se dnes Němci ani neodváží efektivně vzepřít nekontrolovanému přívalu statisíců mladých mužů z Afriky, vnucenému jim jejich politickým vedením z poněkud záhadných důvodů. Francouzi jsou si vědomi své koloniální historie a přijímají za ni i zodpovědnost.
Můžeme se ptát: A co my s tím? Co s tímmají společného naše dějiny? Nikomu nerabujeme jeho přírodní zdroje, nezotročovali jsme ničí obyvatel- stvo. Dnes sice není zrovna v módě přiznávat komunistům jakékoliv zásluhy, ale k příznivému hodnocení Čechů v řadě zemí přispěly i internacionální snahy předlistopadového režimu. Velkoryse jsme pomáhali rozvíjet průmysl v tzv. zemích třetího světa. Dodnes se můžeme setkat u pamětníků v těchto zemích s hezkými vzpomínkami na Čechoslováky. Zkrátka, Evropa je složená z národů s velmi rozdílnými dějinami. Dělat z Evropy jakési další Spojené státy, jak se o to snaží Brusel, je velmi násilným lámáním historie přes koleno.
Máme vlastní dějiny
Když na mě před nedávnem má známá znovu vystartovala, měl jsem už připravenou odpověď. Vysvětlil jsem jí, že vina Čechů na tom, co se děje v Africe a na Blízkém východě a vůbec v bývalých francouzských koloniích, se rovná nule. Nebyla to naše politika, která podněcovala tzv. demokratické síly v arabských státech. Právě ta je příčinou nynějšího beznadějného chaosu v oněch zemích. A co se týká imigrantů, přijímáme je, my Češi, mnohem lépe než Francouzi ty své. Naši Vietnamci, Ukrajinci, Rusové a jiní (a není jich málo) u nás žijí v podmínkách stejných jako my. Nejsou pro ně vytvářená ghetta, jako se to děje na pařížských předměstích, do nichž se leckde neodváží vstoupit noha francouzského policisty. „Nevnucujte nám své dějiny, máme vlastní!“uzavřel jsem.
Má francouzská známá už se mnou nemluví. Je to mrzuté, protože jsem byl dlouho zvyklý na to, že mě jako Čecha mají všude rádi. Inu, časy se mění. Napadá mě otázka: Kdo za to může?
Vina Čechů na tom, co se děje v Africe, na Blízkém východě a vůbec v bývalých francouzských koloniích, se rovná nule
Autor je překladatel a spisovatel žijící ve Francii