Kaczyńského argumenty jsou lživé
Není pravda, že by polská justice byla prolezlá komunisty Vládní reformy jsou největší útok na právní stát v Evropě po roce 1989
Pruský král Bedřich Veliký se v prosinci 1779 rozzuřil. V kauze mlynáře Arnolda, veterána Bedřichových válek ve střední Evropě, soudícího se o úhradu dluhů z nájmu mlýna, odmítli královští soudci respektovat královy pokyny, byť je k tomu opakovaně vyzýval, a dokonce právě proto obměnil soudní senát. Ale i noví soudci rozhodli v neprospěch mlynáře. Na Nový rok 1780 král senát nejvyššího soudu rozpustil a soudce nechal uvěznit. Kauzu pak rozhodl jako nejvyšší soudce sám – nikoliv dle zákona, ale podle nepsaných zásad spravedlnosti.
Kauza vyvolala v tehdejší Evropě bouřlivé diskuse. U osvícenských autorů se začala prosazovat teze, že by vládce neměl využívat svého práva nejvyššího sudího, neměl vstupovat do běžících soudních kauz, a naopak měl nechat soudce rozhodovat podle zákona. Neměl by ani soudce postihovat za jejich názory. Problém mlynáře Arnolda byl v tom, že dikce zákona vyznívala jasně v jeho neprospěch, avšak spravedlnost naopak stála na jeho straně. Ostatně proto osvícený pruský vladař intervenoval. ústavního soudu. Tím vláda ústavní soud ovládla. Pak přišla změna správy a systému polského soudnictví. Rozpouštění nejvyššího soudu je tak jen dovršením „reforem“, které trvají již bezmála dva roky, a k nimž se opakovaně negativně vyslovila též Rada Evropy.
Klíčovou roli při jmenování a odvolávání soudců získává ministr spravedlnosti, který je od roku 2015 též generálním prokurátorem. Ostatně právě touto dvojjedinou rolí ministra odůvodnil prezident Duda veto zákonů o nejvyšším soudu a o nejvyšší radě soudnictví. Nechce prý vrátit Polsko do dob reálného socialismu, kdy mohl v právním systému generální prokurátor činit cokoliv. Díky prezidentově podpisu zákona o obecném soudnictví však získal ministr a generální prokurátor v jedné osobě právo odvolat bez důvodů jakéhokoli předsedu soudu, krom soudu nejvyššího. Něco takového by bylo v českém právu zjevně protiústavní.
Pokus o rozpuštění nejvyššího soudu byl pokusem o demontáž základních principů právního státu. K takovémuto vývoji nemohli mlčet ani čeští soudci. Nejde o starost o blaho či příjmy polských soudců. Na rozdíl od Bedřicha Velikého totiž polská vláda nechtěla uvrhnout soudce nejvyššího soudu do vězení, ale naopak je vybavit doživotní apanáží. Jde o to, že pokud současná destrukce nejvyššího soudu projde s argumentací, že justici je třeba „dekomunizovat“(ať tento termín znamená cokoliv), nic nebrání tomu, aby příští vláda udělala to samé a justici „odPiSákovala“. A další vláda pak může udělat to samé.
Z justice nezávislé na stávající vládní garnituře se stane spolek ustrašených lidí, poplatných stávající politické konstelaci. A právě tomu chtěli tvůrci myšlenky právního státu předejít. Pokud budeme k polským „reformám“neteční, nedivme se, že se jednoho dne probudíme v systému podobnému orientální diktatuře. Komentář čtěte na straně 10