Psát, či nepsat o Rogeru Watersovi?

Existují dva extrémní typy hudebních recenzentů. Jedni se vyžívají v negativních hodnoceních, za tím účelem si často vybírají snadné cíle (odstřelit od boku nějakou hvězdičku vzešlou třeba z televizní soutěže fakt není žádné umění, ale netvrdím, že jsem tomuto „ vábení krve“taky někdy v minulosti nepodlehl).

Pak je tu pravý opak – recenzenti, kteří svoji práci berou jako možnost dát čtenářům vědět o všem dobrém, co slyšeli, a doufají, že tak budou spíš jakýmisi průvodci kvalitní muzikou. Přiznávám, že tahle cesta je mi taky bližší.

Jako profesionální recenzent se ale člověk musí občas popasovat s tím, že někdo, koho si má důvod velice vážit, prostě udělá – ať koncertně, nebo jako nahrávku – krok vedle. V novinách, které se z principu potýkají s nedostatkem místa a přetlakem článků ze všech kulturních oborů, je prostě škoda prostoru. Ještě že lze tu a tam nějakou tu nepříjemnou povinnost smáznout v tomto sloupku a na větší ploše se věnovat věcem, které za to opravdu stojí.

Aktuálně se to týká nového alba Rogera Waterse Is This the Life We Really Want?. Natočil ho po pětadvaceti letech a hodně se od něj očekávalo. Dosavadní recenze se pohybují v dosti širokém rozptylu, zpravidla podle zaměření média. Nejvíc hvězdiček dávají časopisy píšící pro starší čtenáře zamilované do takzvaného klasického rocku, nejméně (ale zdaleka nejen) progresivní listy. Oprávněně.

Kdybychom byli hodně zlí, řekneme, že Roger Waters nepřišel s ani jedním novým nápadem. Že člověk, který má aspoň trochu naposlouchané Pink Floyd, slyší z každé „nové“písničky její předobraz v dávné minulosti. Takže jediné, co tenhle kdysi skvělý skladatel aktualizoval, je nazlobenost na současný stav světa v textech. To je samozřejmě jeho právo. Přesto se nelze zbavit dojmu, že ty starší písně méně šustily plakátovým papírem, a byly tudíž nadčasovější.