Quo vadis, Polsko?
Návrh změn v justici našich sousedů vyhnal Poláky do ulic. A ukázal potenciál středu
Polsko se opět dostalo na titulní strany světových médií. Opět jsme svědky víceméně stejného schématu, kdy vládní strana vyrukuje s kontroverzní změnou, v Sejmu jsou k vidění tragikomické scény, opozice bije na poplach, lidé ve městech vyjdou do ulic a svět se začíná strachovat o svobodu a demokracii v Polsku. Důležité je podtrhnout slovo opět, protože stejný průběh událostí jsme mohli sledovat už v případě reforem ústavního soudu nebo při změnách ve veřejnoprávníchmédiích. Máme se tedy protentokrát už opravu bát o naše sousedy?
Reformy a strategické mantinely
Právo a spravedlnost (PiS) zvítězilo ve volbách s programem, který sliboval zásadním způsobem zreformovat instituce v zemi. Strana Jarosława Kaczyńského se zavázala skoncovat se systémem, který se podle ní zrodil v roce 1989 dohodou části tehdejší opozice s komunisty, k této změně dostala mandát od voličů a tuto změnu se nyní snaží převést ve skutečnost. Momentálně se pozornost vládních zákonodárců obrátila k polským soudům, které představují jednu z nejpalčivějších sfér v zemi.
Její fungování nedávno bez obalu popsal publicista Rafał Ziemkiewicz. Podle něj představuje polská justice „kuriozitu, která nemá v civilizovaném světě obdoby“. Funguje totiž jako mafie, rozvíjí se kooptací, tedy zevnitř. Abyste se stali soudcem, musí vás akceptovat ti, kteří již soudci jsou – musíte tedy být „jedním z nich“, buď doslova coby rodinný příslušník, nebo alespoň stát na stejné straně politické barikády. Po změně režimu si polští soudci dokázali vytvořit hermetický systém, do kterého bez jejich vědomí nemůže nikdo vstoupit. S prací této „neobyčejné kasty lidí“– jak sebe a své kolegy kdysi označila soudkyně Irena Kamińská – není spokojená ani společnost. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že polovina Poláků si myslí, že soudy nefungují dobře, a pouze dvě procenta dotázaných tvrdí, že tamní justice je naprosto v pořádku.
Výše zmíněná fakta, neustávající podpora v předvolebních modelech i interní výzkum strany schvalující reformu dodávají PiS pocit sebejistoty a navozují přesvědčení, že při schvalování zákonů není třeba se na nic ohlížet. Tento dojem se však tentokrát ukázal jako mylný. Reforma polské justice má viditelné chyby a tempo schvalování rozčílilo i část dosud pasivních občanů. Vládní stranu tak možná zachránil její někdejší člen Andrzej Duda, který se rozhodl návrhy reforem vetovat. Komentátoři to schvalují, podle mnohých prezident poprvé ukázal samostatnost a otevřeně se postavil proti PiS. Paradoxně by však za tento krok měli být vládní poslanci vděční, protože Duda sebral vítr z plachet opozici, které by eskalace konfliktu vyhovovala.
Zahraniční média líčí vzniklou situaci velmi vyhroceně i kvůli tomu, že v rámci polsko-polského konfliktu naslouchají výhradně vládním oponentům a jejich romantické naraci o boji za svobodu a demo- kracii. O mnoho více než onu naraci není zatím polská opozice schopná voličům nabídnout. Od začátku mandátu vlády premiérky Szydłové její oponenti zvolili strategii totálního bojkotu. V praxi to znamená být proti všemu, co PiS navrhne. Bohužel však chybí pozitivní program, který by nabízel alternativu k vládním řešením, a pokud se snad takový návrh najde, působí krajně nedůvěryhodně. Příkladem může být reakce na hlavní bod vládního programu 500+, který dává měsíční příspěvek rodinám na každé druhé a další dítě. Před volbami Občanská platforma návrh kritizovala, po volbách a jeho úspěšném zavedení otočila a prohlásila, že ona by dala peníze na každé dítě.
Další mantinel strategie totálního bojkotu představuje nemožnost situaci v případě potřeby více eskalovat. Opozice prakticky každý zákon nazývá protiústavním, a tak i když se objeví téma, které by mohlo PiS potenciálně oslabit, je pro jeho kritiky těžké přesvědčit voliče, že tentokrát už je to opravdu za hranou.
Volný prostor středu
Polská vládní strana si je stále velmi dobře vědoma své síly a toho, že i přes veškeré snahy se nedaří podlomit její důvěryhodnost; v průzkumech se drží daleko před svou konkurencí a hlasovalo by pro ni zhruba 32–37 procent dotázaných. Nedávné protesty, které poprvé navštívili i dosud klidní občané, ale ukázaly, že některé návrhy už vládním poslancům neprojdou.
Nemůže se však radovat ani opozice: k jejímu překvapení bylo u části protestujících znát nejen znechucení vládní stranou, ale i jejími zapřisáhlými oponenty. A právě to je na celém dění nejzajímavější. Ukazuje se, že existuje skupina převážně středových voličů, kteří stojí mimo bipolární rozdělení polské politiky a čekají na „své“politické zastoupení. Najde se někdo, kdo zvedne hozenou rukavici a využije slabosti opozice tím, že přetáhne její voliče a osloví přitom i další, aby se nakonec postavil dosud suverénnímu PiS?