Ústavní soud a náhradní děloha
Otec nejistý, matka také. Je taková cesta v zájmu dítěte a jde vůbec o lidská práva?
Nedávný nález Ústavního soudu, kterým tento zrušil zamítavá rozhodnutí nižších soudů ohledně rodičovských práv potřebných k zapsání homosexuálních párů do matriky dítěte, vzbudil pozornost možná z jiných důvodů, než jaké byly v tisku a zejména na sociálních sítích publikovány. Ústavní soud u nás rozhodně nezrušil tradiční rodinu, dokonce se ani nezměnil ve „spolek satanistů“, jak mnozí na sociálních sítí usoudili. A nedotkl se ani českých právních poměrů, neboť pouze a vcelku logicky určil, že to, co rozhodl jiný soud v jiném státě (zde soud v USA), musí být respektováno také u nás. I když by rozhodnutí našeho soudu asi bylo jiné.
Nicméně odůvodnění tohoto nálezu stojí za pozornost jako zajímavý příspěvek do aktuálního diskurzu kolem „těhotného člověka“, změn hlášení v londýnském metru, kde „ladies and gentlemen“již prý nepostačuje k oslovení všech osob v metru se nacházejících, a vůbec kolem úsilí celé LGBT komunity, jíž nemalá část společenských elit oslavuje jako „živou vodu“současné euroamerické civilizace a v jistých politických kruzích ji pak považují přímo za základ „nové levice“; když po zániku dělnictva a „pracujících mas“se některým zdá, jako by levice již žádný předmět usilování ani neměla.
Od kuriozit k rizikům
Nadšení ústavní soudkyně Šimáčkové, která z televizní obrazovky vysvětlovala národu, že oba muži odevzdají své sperma pro náhradní matku, „takže nikdo neví, který z nich je otcem“, jsem konfrontoval s článkem (jinak ovšem naprosto šíleným!) nazvaným Zničme patriarchát, ne planetu! v patnáctém čísle kulturního čtrnáctideníku A2, kde „feministický kolektiv Ženy 365“píše: „… ženy dokážou myslet na budoucnost mnohem více než muži. Je to dáno především jejich mateřskou a pečovatelskou rolí, která je nutí vnímat čas v dlouhodobějších horizontech.“
Takové přihlášení se feministic- kých aktivistek k mateřství si vynucuje otázku: jakpak asi ona „náhradní matka“, kterou oba muži z onoho česko-dánského homosexuálního páru použili, chápala svoji roli matky v „dlouhodobějším horizontu“? Není zde úloha ženy degradována jen na „náhradní dělohu“, nástroj, kterým si muži vyrobí „své“dítě, aniž by i jim bylo zřejmé, kdo z nich je otcem? Čemu to někteří z nás vlastně tleskají? Je to, že dítě nemá jistého otce ani matku (jen náhradní dělohu), opravdu v jeho zájmu, jímž i náš Ústavní soud odůvodnil svůj nález? Jestliže soudkyně Šimáčková sděluje, že jeden z mužů je „možná z poloviny biologickým otcem dítěte“? Není ten krok v hrubém rozporu s voláním po rovnoprávnosti a nediskriminaci žen, o něž LGBT komunity usilují? S plnými ústy lidských práv a práv dítěte na „oba rodiče“a za hlasitého odmítání genderové ne- rovnosti tleskáme výrobě dětí polovičních otců v dělohách náhradních objektů bez genetického určení člověka!
Jde o víc: činit z těchto představ otázku lidských práv znamená odsunovat tato práva – z pohledu obyčejných lidí – do kategorie kuriozit, se kterými netřeba mít něco společného. Zaměňovat odlišnost a rovnost práv lidských bytostí se příčí zdravému rozumu. A to se nám nemusí vyplatit.