Jak zhasl maďarský sen o titulu
(od našeho zpravodaPod zlatými oblouky Markétina mostu teče mohutný Dunaj, po nich zase proudí nekonečné davy natěšených Maďarů. Lidé zahalení ve vlajkách zaplaví stařičký stadion Alfreda Hájose i přilehlou fanzónu, cestou na Markétin ostrov je k čardáši vyzývají v krojích odění pěvci. Začíná vrchol mistrovství světa – Budapešť sleduje finále vodního póla mezi Chorvaty a domácími borci. Bitvu o zlato chce vidět každý. Takřka devadesátiletá cihlová budova je zoufale přeplněná.
Oficiálně se na tribuny vejde 7000 diváků, jenže ti teď stojí i na střeše a také na každé další volné ploše. Opírají se o sloupy, klečí na kolenou v uličkách. Tady se na požární předpisy nehraje, finále vodního póla v Budapešti žádá kompromisy.
Vždyť divoká přetahovaná o těžký míč ve vodní tříšti je pro Maďary národním sportem. A velikou vášní. Jako by Češi hráli v Praze finále hokejového světového šampionátu.
„Ria, ria, Hungária!“ozývá se z tribun, čtrnáct svalnatých chlapů naskáče do vody a tolik vyhlížený duel startuje. Maďaři by rádi získali historicky čtvrté zlato, Chorvaté vyhlížejí druhé. V minu- losti ale opakovaně slavili společně se Srby, Černohorci a dalšími coby Jugoslávie.
Na hladině probíhá ostrý boj o každou píď, silné paže soupeřů drží jedna druhou, přičemž hráči mistrně balancují s prudce házeným míčem.
Balkánce žene ostrý ryk z horních pater omšelého, leč magicky působícího stadionu. Zbytek tribun okupují domácí fanoušci, kteří jsou po první čtvrtině mače mírně vyvedení z míry.
Ani jejich mocné halekání „Magyarország hej!“ani nejlepší brankář celého turnaje Viktor Nagy nezastaví čtyři chorvatské rány a hosté vedou 4:0. Za ziskem titulu vykročí velmi sebevědomě, Maďaři se naopak trápí v zakončení a vázne jim i finální přihrávka.
Hrdla dvou sličných slečen s věnečky v barváchmaďarské trikolory sváže nervozita. A nejen ta jejich. Tribuny se utiší a s až hmatatelným napětím očekávají, co jejich favorité v bílých čapkách předvedou. A oni je nezklamou. Nejprve se trefí Béla Török a ruce fanoušků vyletí do vzduchu. Ještě před poločasem tribuny zahřmějí ještě mocněji, to přesně zamíří Márton Vámos.
Ve třetí čtvrtce strhující podívaná graduje: Balázs Erdélyi sníží na rozdíl jediného gólu a člověku z okolního hluku začne pískat v uších, poté skóruje Krisztián Péter Manhercz nekompromisní ranou do pravého horního růžku a patrně ani zkušený statik by si nevsadil na to, že Hájosův stadion nadšení fanoušků ustojí.
Vstávají, skáčou, tleskají a křičí tak, že druhý den budou nedobrovolně držet „bobříka mlčení“. Chorvaté odpovídají dvěma rychlými a šťastnými zásahy, skórují po tečích bránících hráčů.
Je tu třetí, závěrečná, pauza. Poslední chvíle pro oddych. Kolem silných reflektorů se motají tisíce nočních můr a další hmyzí havěti, na tribunách teplota stoupá k tuze nepříjemným hodnotám. Potí se vám čelo, které nestačíte utírat, kapky potu klouzají i po zádech. A to je v Budapešti už po deváté hodině večerní.
Míč je uveden do hry, začíná závěrečná čtvrtina – rozhodujících osm minut.
Intenzita soubojů dosahuje vrcholu, jednomu z chorvatských pólistů mizí hlava pod vodou, tlačí mu ji pod ni maďarský takzvaný poslední obránce.
„Další gól je klíčový,“připomíná komentátorův hlas praskající z mikrofonů.
Střílejí ho Balkánci, a to rukou kapitána Sandra Sukna. Uhrům nezbývá než za každou cenu útočit, ale ze stavu 4:7 se hledá cesta k vítězství tuze těžce. Časomíra je neúprosná, síly ubývají a podrážděnost stoupá.
V přetahovaných mezi hráči už dochází i na tvrdé rány.
Maďaři k potěše ostrova princezny Markéty, Budy i Pešti i celé země ještě sníží na 5:7, poté svítí na tabuli skóre 6:8. Na obrat je už ale pozdě. Sen vášnivého národa se rozplývá, zlaté medaile si pověsí na krk Chorvaté.
Je tu konec, muži v šachovnicových čapkách se radostí objímají, brankář strhává branku a věší na ni vlajku. Pošesté za sebou mají na mistrovství světa medaili, a ještě k tomu tu nejcennější. Maďaři ztěžka vydechují a zdrceně opouštějí bazén. Králi azurového území se tentokrát nestali.
Spousta fanoušků nepočká ani na medailový ceremoniál, tak prudká jsou jejich srdce. Drásá jim je zklamání. Další poté ještě dlouhé hodiny děkují svým stříbrným chlapcům v různých koutech nádherného města na dunajských březích. Tančí na ulicích, poskakují v tramvajích.
A řvou: „Ria, ria, Hungária!“