Jak (p)opravit obecní samosprávu
Obecní samospráva je předmětem kritiky, satiry i pokusů různých oprávců snad od doby svého vzniku. Asi není třeba příliš připomínat například příslušné pasáže ze Stroupežnického Našich furiantů či sto let (!) starou Haškovu povídku Obecní volby. Mimochodem, předložit Haškův dobový popis obecního politického provozu bez datace a jména autora někomu nepříliš zběhlému v literatuře, nebylo by myslím obtížné přesvědčit ho, že jde o dosti věrný popis současnosti. Dosvědčuji to se zkušeností skoro čtvrt století účinkování v městském zastupitelstvu – nevím, jaká je v této věci zkušenost Andreje Babiše ( Klíčové slovo má mít přímo volený primátor, LN 25. 7.).
Lze sice zkusit roubovat třeba onen zmíněný americký systém z New Yorku na české poměry, ale je otázka, zda se takové podnoži nesedící roub vůbec ujme. I poúnorový režim se o něco takového pokusil, ale o míře životaschopnosti toho pokusu nejlépe svědčí, že ten ho nepřežil déle než o pár měsíců. Jeho labutí písní byla nouzová rekonstrukce národních výborů začátkem roku 1990, kdy došlo k odvolání nejvíce zprofanovaných a zkorumpovaných jedinců. Už na podzim téhož roku se ale v souladu s tradicí sahající až někam do roku 1848 zcela přirozeně obnovuje obecní zřízení.
A stejně přirozeně a samozřejmě ho veřejnost akceptovala. A ne náhodou jsou veřejností nejen starostové a primátoři, ale i samotná městská amístní zastupitelstva po léta hodnocena nejlépe ze všech zastupitelských sborů.
V minulém režimu byla veškerá rozhodnutí místní samosprávy činěna v úzké radě národního výboru, v níž měla samozřejmě hlavní slovo i právo veta místní organizace KSČ. O usneseních sice nakonec hlasovalo takzvané plénum národního výboru, velmi vzdáleně něco jako dnešní zastupitelstvo, ale nepředpokládalo se a také se nestávalo, že by byl někdo proti. Hlasovalo se aklamací. Diskuse k materiálům, natož diskuse kritická, byla něčím zcela mimořádným. A skutečným výkonným orgánem nebyl předseda příslušného národního výboru, dokonce ani rada, nýbrž jeho všemocný tajemník.
Při přípravě voleb se dbalo na správné sociální složení budoucího pléna. To nebylo těžké, protože zpravidla kdo byl nominován, jako by už byl zvolen. Přesně podle toho vtipu, jak pámbu přivede Adamovi Evu a povídá: „Na, vyber si.“Na procenta bylo spočítáno, kolik má být na jednotné kandidátce dělníků, kolik zaměstnanců, kolik zástupců „pracující inteligence“.
A tak to jednou padlo i na mou kolegyňku, výbornou a oblíbenou dětskou psycholožku, nicméně dámu dosti ostýchavou a trpící doslova hrůzou před veřejným vystupováním. Navíc nikoliv zrovna příznivkyni režimu, jenž kromě jiných nelásek nebyl zrovna příznivcem humanitních profesí. Bránila se jak o život, ale marně. Zlomili ji, když naznačili, že odmítnutí by se také dalo všelijak vykládat. V žádném případě ovšem nešlo o ni, prostě nebyl v tu chvíli k mání nikdo jiný, kdo by odpovídal příslušné politicky narýsované kolonce.
Ve vědeckém řízení to ovšem ve skutečnosti dost skřípalo. Kolegyňka protrpěla řadu víkendů na školení kandidátů, obšťastňována řadou nezáživných témat, prosáklých ideologií, přednášených navíc úmorně nudně a někdy až děsivě amatérsky. U ostatních to nechtěla posuzovat, ale při výkladu základů psychologie se prý i probudila. Šokem z toho, co slyšela. O přestávce se osmělila a zavedla s lektorkou opatrnou řeč. Ta se pochlubila, že psychologii sice nikdy nestudovala, nýbrž nějakou ekonomiku socialistického podniku či co, ale že tahle věda je její koníček, že ji doslova fascinuje, a tak se jako stranický kádr přihlásila i za lektorku na školení kandidátů. Opravdu má někdo chuť opakovat v bleděmodrém tenhle dosti děsivý pokus o opravu místní samosprávy, který se podobal spíše její popravě? MIROSLAV HUDEC
Ne náhodou jsou veřejností nejen starostové a primátoři, ale i samotná městská a místní zastupitelstva po léta hodnocena nejlépe ze všech zastupitelských sborů