Žalozpěv z Vidlákova

Ve středu slavil svoje třiatřicáté narozeniny spisovatel J. D. Vance, jehož prvotina už padesát týdnů stále nechce opustit přední místa žebříčků bestsellerů. Kniha Hillbilly Elegy – A Memoir of a Family and Culture in Crisis (titul by se dal přeložit jako Žalozpěv z Vidlákova) by měla být povinnou četbou nejen pro lidi, kteří se zajímají o to, co se děje v Americe, ale měli by si ji přečíst i politici. Jenže drtivá většina českých politiků anglicky neumí, takže knihu, která sice vyšla v roce 2016, ale do češtiny stále nebyla přeložena, si nepřečtou. A je otázkou, kolik našich politiků má vůbec čas nebo zájem takové knihy číst v češtině...

Hillbilly Elegy je bestseller, ale hlavně jev, o němž se již delší dobu diskutuje. Je považován za první velký knižní úspěch tzv. Trumpovy éry, ač vznikla v době, když se ještě nevědělo, kdo svede boj o Bílý dům. Byl to totiž současný prezident, který ve své kampani jako jediný věnoval mimořádnou pozornost problémům desetiletí přehlížených milionů chudých bílých dělníků a jejich rodin. V USA se této vrstvě říká redneck, hillbilly, blue collar či pejorativně white thrash (bílá lůza), jsou to horníci, dělníci z hutí, z automobilek a ze staveb, zemědělci, železničáři a podobně, kteří sice vyznávají tradiční hodnoty jako věrnost, pracovitost či vlastenectví, ale stále u nich přetrvává fyzické a verbální násilí. Právě i díky jejich hlasům se stal Trump prezidentem.

Přesně z takového prostředí pochází J. D. Vance. Narodil se v roce 1984 ve státu Ohio ve městě Middletown, kde tenkrát žilo asi 40 tisíc lidí. Jeho dědeček se často vracel z ocelárny opilý, za což jej jeho žena, spisovatelova babička, trestala hádkami, často na něj vytáhla pistoli. Otřesný vztah manželů se odrazil i na osudu dětí. Jejich dcera, autorova matka, byla násilnická, nezodpovědná a hysterická, od léků až po heroin vyzkoušela všechno, měla pět manželů a nespočet milenců, takže ani na jejího syna nemohla čekat skvělá budoucnost. Spíše mohl živořit do konce života na podpoře nebo díky drogám umřít ve třiceti.

Ale s J. D. Vancem to takto nedopadlo. Jeho prarodiče se usmířili, dědeček přestal pít a rozhodli se udělat ze svého vnuka slušného a úspěšného muže. J. D. Vance po střední škole bojoval v Iráku. Armáda prý ho naučila disciplíně a zabránila tomu, aby ve svém životě učinil špatná rozhodnutí, a jako kompas mu sloužila křesťanská víra. Po návratu z války vystudoval na prestižní Yaleově univerzitě právo, pak v Silicon Valley získal dobře placené místo, bydlel v San Francisku. Po úspěchu své první knihy se vrátil domů, kde založil nadaci na pomoc potřebným. Stala se z něj superhvězda pravice, republikáni už ho vidí jako senátora. Podle knihy chce oscarový Ron Howard natočit film.

J. D. Vance tvrdí, že nejčerněji svoji budoucnost vidí právě bílí dělníci. „Jsou větší pesimisti než imigranti z Latinské Ameriky či Afroameričané, kteří žijí v nepředstavitelné chudobě,“píše s tím, že potíže nevznikají jen kvůli ekonomické situaci. Lépe placená práce prý automaticky neznamená více uzavřených manželství, méně rozvodů, snížení alkoholismu či závislosti na drogách. Na základě vlastních zkušeností říká, že bílí muži nechtějí fyzicky pracovat. Vytratil se z nich i pocit odpovědnosti za budoucnost, zároveň za vývoj vlastního osudu špatným směrem viní ostatní.

Na Trumpa se dívá tak i tak. Má ho rád, protože po dlouhé době jako první otevřeně hovoří o zavírání továren a stěhování pracovních míst do ciziny, ale zároveň se jej bojí, neboť prezident prý pracuje se strachem lidí a posiluje jejich roli obětí, přičemž zatím nenaznačil ani kontury opatření, která by mohla zlepšit jejich život.