Diesel jako politické téma
Zatímco v Evropě se zvedá odpor proti naftovým motorům, u nás to nikoho nezajímá
Po černém čtvrtku na newyorské burze v roce 1929 se ujalo rčení, podle něhož, když Amerika kýchne, dostane svět rýmu. Dnes lze analogicky říct, že kýchne-li německý automobilový průmysl, má česká ekonomika nejvyšší čas shánět antibiotika. A před pár dny německé automobilky kýchly, a ne poprvé.
Láska zrozená z mýtu
Po aféře s falšováním výsledků testů emisí známé jako Dieselgate z roku 2015 přišla tentokrát vzpoura obyvatel velkých měst. Ta se promítla do průlomového soudního rozhodnutí zakázat vjezd dieselových aut do velké městské aglomerace. Co hůř, na rozdíl od Dieselgate k ní nedošlo v globálním epicentru environmentalismu, tj. v Kalifornii, ale přímo v Německu: Zemský správní soud Bádensko-Württemberska rozhodl, že od ledna příštího roku nesmějí diesely do Stuttgartu.
Moderní turbodiesel je cosi jako rodinné stříbro německého automobilového inženýrství a zároveň i dokonalý produkt perfektně fungující marketingové strategie. Zrodil se totiž nejen v hlavách techniků, kteří zdokonalili umaštěné koktavé motory vhodné nejlépe do traktorů a lokomotiv v elegantní, tiše brumlající agregát s vysokou účinností a nízkou spotřebou, ideální pod kapoty elegantních limuzín. Prodejní sílumu dodal i vynikající marketing, který v raných dobách ekologických hnutí a usilování o snížení emisí skleníkových plynů dokázal zdůraznit, že moderní diesely emitují o patnáct procent méně oxidu uhličitého nežli motory benzinové. O tom, že z nich ovšem vychází čtyřikrát víc oxidů dusíku a dvaadvacetkrát víc škodlivých pevných částic, nestálo v reklamách nic ani tím nejdrobnějším písmem. Stejně jako o tom, že filtry těchto částic dosahují účinnosti až po ujetí několika desítek kilometrů, přitom většina jízd zejména ve městech je podstatně kratší.
Legenda zafungovala. Obliba dieselů, považovaných nejen za hospodárnější, ale i šetrnější k životnímu prostředí, se rok od roku zvyšovala. Dieselová auta zabrala polovinu trhu a politici je nejrůznějším způsobem zvýhodňovali, včetně sni- žování daňové zátěže paliva i samotných aut. Platilo to ovšem jen v Evropě. Amerika ani Asie dieselovému mámení nikdy významně nepodlehly. Naopak – zejména asijské automobilky začaly rozvíjet hybridní systémy pohonu výhradně v kombinaci s benzinovými motory a v Evropě kdysi zrozená elektromobilita, stejně jako slavný vynálezce Tesla, emigrovala do Ameriky.
Žádná revoluce, politické téma
První reakce na stuttgartský soudní verdikt jsou rozpačité. Většinou se soudí, že německá automobilová lobby je příliš silná, že ve hře je příliš mnoho pracovních míst a voličských hlasů majitelů milionů dieselových aut, zkrátka že se stát do boje proti automobilkám jen tak nevrhne a žádná revoluce na obzoru není. Jenomže ono o žádnou revoluci od počátku nejde. Stuttgartský soud dal pouze rámec trendu, který se už nějakou dobu v Evropě rodí. I bez soudního rozhodnutí zatrhl londýnský starosta starším dieselům vjezd do centra a za dva roky se oblast zákazu významně rozšíří. Londýnská radnice navrhuje pro řidiče aut s dieselovým motorem vyšší parkovné a očekávané jsou i daňové změny. Trend se ve Velké Británii promítl do nákupu nových aut: prodej dieselů letos v lednu poklesl o 4,3 procenta, benzinových aut se prodalo o 8,9 procenta víc.
Zaslechneme včas to kýchnutí?
Radnice v Paříži, Madridu nebo Aténách ohlásily, že se ke stejnému kroku jako Stuttgart chystají v roce 2025. Norský parlament loni debatoval o úplném zákazu aut se spalovacími motory po roce 2030, na rok 2040 totéž chystá francouzská i britská vláda. Pravda, pokud jde o dlouhodobá řešení, bývá rozumnější se spoléhat na radniční nežli vládní rozhodnutí, starostové mají přece jen nohy víc na zemi, avšak jedno je zřejmé: z problematiky spalovacích motorů a jejich vlivu na životní prostředí ve velkých městských aglomeracích se v Evropě stalo důležité politické téma. O to političtější je, o kolik víc voličů v těchto aglomeracích žije.
U nás zatím panuje exhalační smrádek okořeněný pevnými částicemi z výfuků tisíců starých dieselových aut, kterým dokonce úředně koncesované autodílny za mírný poplatek nefungující filtry a katalyzátory úplně odstraní, aby jim rovněž koncesované kontrolní stanice rovněž za mírný poplatek oštemplovaly, že je všechno v pořádku.
České politické strany problém nepálí: s výjimkou 2,5procentních Zelených se zaměřují mnohem víc na hrozbu zamoření země migranty nežli polutanty. Ilustruje to osud vládního návrhu novely zákona o ochraně ovzduší z loňského podzimu: leží v hromadném hrobě spolu s desítkami dalších legislativních potratů, aby byl možná exhumován další vládou a další sněmovnou opět potracen. Koloběh života, dalo by se říct… Nebo raději – koloběh smrti.