Spojenec s otazníkem

Do jaké ceny má smysl česká podpora Varšavy?

Má smysl pěstovat užší spolupráci visegrádské čtyřky, jsou-li její členové už v EU? Kdo hned odpoví, že ne, ať si připomene Benelux či Severskou radu. Mohou-li pěstovat užší spojenectví Belgie, Nizozemsko a Lucembursko či státy Skandinávie (tam jde i o neunijní Norsko), není důvod, proč by se tak nechovaly Česko, Slovensko, Polsko a Maďarsko, sdílející společnou zkušenost komunismu. Ta zkušenost není abstraktní. Pomáhá otevírat oči tam, kde se nějaké rozhodnutí zdůvodňuje jen příkazem všeobecného dobra či tím, že to tak dělají ostatní. Třeba jde-li o závazek přijetí migračních kvót. Tu má spolupráce V4 smysl – už tím, že dokládá postoj zemí reprezentujících 65 milionů obyvatel EU. Otázka ovšem zní, kde leží hranice takové užší spolupráce.

Nedávno Jarosław Kaczyński řekl, že Polsko bude chtít po Německu reparace za škody z druhé světové války. Ta informace je možná přifouknutá, ale představuje výrazný signál. Uvidíme tento pátek, kdy má vědecká komise Sejmu předložit analýzu kroků, jakými by to šlo uskutečnit. Nechme teď stranou právní nuance a podívejme se spíše na obraz, jaký to vrhá na Polsko, V4 i východ EU vůbec.

Za prvé: Polsko, jež brojí proti putinovskému Rusku i tomu, že sám Putin mentálně žije v roce 1945, teď samo ukazuje fascinaci optikou druhé světové války.

Za druhé: V roce 1990, když vznikala Smlouva o konečném uspořádání ve vztahu k Německu (zvaná 4 + 2), Polsko sice nebylo signatářem, ale jednou ze stran (v Paříži 17. 7.). Uznalo, že dokument nahrazuje mírovou smlouvu s Německem, že Německo jím potvrzuje hranici na Odře a Nise a že už se nebude zdvíhat otázka reparací. Tím se Polsko zařadilo mezi zodpovědné evropské mocnosti. Pokud reparace zdvihne, zařadí se k zemím typu Řecka, které takto vydírají během krize eura.

Za třetí a především: EU je už teď podkopaná sporem o důležitou věc. Východ vidí prioritu v ochraně její vnější hranice. Západ ji vidí v distribuci problému skrze kvóty. Kdyby Polsko podkopávalo ještě hlubší základy uspořádání Evropy, těžko v tom najít užitek pro jiné síly než pro Kaczyńského PiS.

Úhrnem. Slyší-li to vše český diplomat, politik či volič, měl by zastříhat ušima a položit si otázku: Kde leží hranice spolupráce skupiny V4? Bude-li programem polské vlády tvrdé vymezování se vůči Německu, má smysl podporovat varšavského spojence za každou cenu? Zbyněk Petráček