Školné zvýší kvalitu výuky
Upadajícímu českému vysokému školství by pomohlo zavedení poplatků a motivujícího systému stipendií
Všechny polistopadové vlády vyhlašovaly vzdělání, včetně vysokoškolského, za svoji prioritu. Ani jedna z nich tento závazek nesplnila. Vzdělávání jemnohaletý projekt s obtížně měřitelnými výsledky. Více než čtvrt století debatujeme o zavedení školného na veřejných vysokých školách a k ničemu to zatím nevedlo. Dlouho byly síly příznivců i odpůrců školného rozloženy rovnoměrně (pravicové strany a voliči pro, levice proti).
Co je zadarmo, nemá kvalitu
V poslední době však o školném nemluví skoro nikdo. Vzhledem k tomu, jakou paseku nadělalo zavedení třicetikorunového poplatku u lékaře, si politické strany a hnutí nejspíše vyhodnotily, že bude prozíravé v této věci mlčet. Ve volebních programech parlamentních stran se o možnosti zavedení školného zmiňuje jen TOP 09. Myslím, že tato rezignace na kontroverzní, ale důležité téma je velkou chybou.
Školné úzce souvisí s kvalitou škol a výuky, po které dlouhodobě a marně voláme. Pokud je něco zadarmo, lidé si toho neváží, to asi uzná každý. „Nejsem tak bohatý, abych si mohl dovolit levné věci,“říkají Angličané.
Zkratkovitě vyjádřeno, jsou-li vysoké veřejné školy zadarmo, učitelé předstírají, že učí, a studenti předstírají, že se učí. Je to zvrácený příklad „win–win strategie“(strategie, kde získávají obě strany). Učitel může výuku šidit, věnovat se jiným věcem, přednášet mizerně, do hodin chodit pozdě a studenti to tolerují. Škola je přece zadarmo a o potíže nestojí. Jejich hlavní zájem je úspěšně směřovat k získání vysokoškolského diplomu a ušetřit čas a energii na další pracovní nebo zájmové aktivity. Samozřejmě netvrdím, že se takto chovají všichni učitelé a studenti. Nicméně každý s prostředím obeznámený pozorovatel vidí, že je to chronická bolest našeho vysokého školství.
Veřejné vysoké školy jsou dnes pod velkým tlakem produkovat co největší množství vědeckých publikací, snaží se soupeřit s ryze výzkumnou institucí – Akademií věd. Přestože mají vzdělávat a bádat ve vyváženém poměru (slovy zákona jsou vysoké školy jako nejvyšší článek vzdělávací soustavy vrcholnými centry vzdělanosti, nezávislého poznání a tvůrčí činnosti), hodnotí se dnes především to druhé, vyjádřené zejména množstvím publikačních výstupů.
Myslím, že je načase, aby se situace vrátila zpět do rovnovážného stavu, nicméně školy samy toho nejsou schopny. K tomu jim musí pomoci jejich „klienti“, tedy studenti (kteří jsou stejně jako pedagogové členy jedné akademické obce). Studenti však potřebují silný ekonomický impuls – a tím je školné.
Nikdy nezapomenu na dvacet let starý příklad ze Spojených států. Byl jsem účasten akademického shromáždění na jedné soukromé vysoké škole, kde školné činilo 25 tisíc dolarů ročně. Vedení školy navrhovalo, aby se neučilo 18. ledna, v Den Martina Luthera Kinga, což je v USA státní svátek. Učitelé byli pro, ale studenti byli proti, protože nechtěli přijít o den výuky, kterou si formou školného platí. Návrh tedy neprošel. Dokáže si někdo představit obdobnou situaci u nás?
Diskutujme o kompromisech
Lidé hájící bezplatné vysoké školství mají jistě pravdu, když tvrdí, že ekonomická situace studenta (resp. jeho rodičů) by neměla být zásadní bariérou pro získání vzdělání. To je však řešitelné systémem stipendií, grantů, půjček splatných až po dosažení určité úrovně příjmu apod. Při zavedení školného by také stát mohl být ve velkém pokušení snížit (nebo dlouhodo- bě nenavyšovat) příspěvek veřejným vysokým školám na vzdělávání. Školné by se tak stalo jakousi daní za vzdělání a naplnilo by se pořekadlo „cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly“.
Zkusme však uvažovat o kompromisu. Stát umožní, aby vysoké veřejné školy vybíraly školné, řekněme v rozsahu 20 až 50 tisíc korun ročně. Tyto peníze však nebudou mít školy volně k dispozici, ale půjdou do fondu, ze kterého budou vyplácena prospěchová stipendia. Kdyby škola stanovila školné např. třicet tisíc ročně, mohlo by dvacet procent nejlepších studentů z fondu pobírat šest tisíc měsíčně kromě prázdnin (tedy dvojnásobek toho, co zaplatili formou školného). Dvacet procent studentů s nejslabšími výsledky by nedostalo nic a za školné by zaplatili zmíněných 30 tisíc Kč. To by byl poměrně silný motivační faktor, aby studium neprodlužovali, pokud o ně nemají valný zájem, případně na ně nestačí.
Motivační systém stipendií
V polovině 80. let 20. století bylo na našich vysokých školách nejvyšší prospěchové stipendium 500 Kč měsíčně a skromně se z toho dalo vyžít i bez podpory rodičů. Dnes se tento „práh finanční samostatnosti“pro studenty pohybuje někde kolem pěti tisíc, takže bychom se v podpoře nejlepších studentů vrátili zhruba tam, kde jsme před třiceti lety byli.
Průměrní studenti by dostávali formou prospěchového stipendia tři tisíce měsíčně – ročně by tedy získali přesně tolik, kolik zaplatili na školném. Studenti ve dvou zbývajících kategoriích (v rozmezí 60–80 procent, resp. 20–40 procent na škále studijní úspěšnosti) by pobírali čtyři, resp. dva tisíce měsíčně. Jedni by tedy po odečtení školného ročně deset tisíc vydělali, druzí by stejnou částku prodělali.
Je to jen modelový příklad a jistě se dá modifikovat. Podstatné je, že veřejné vysoké školy by nadále financoval stát (byly by tedy stále „zadarmo“) a studenti by formou prospěchových stipendií získali výraznou motivaci řádně studovat a po učitelích požadovat, aby řádně učili.
Šance na změnu v nastávajících volbách asi nejsou velké, ale za pokus a především za diskusi to snad stojí.