Co nahradí frontu na maso?
Sejdeme se v osm u Stalina je dnes mezi mladými Pražany už populárnější určení místa než tradiční „ sraz u koně“. Na místě někdejšího monstrózního pomníku masového vraha si zvláště letních podvečerů s úžasným výhledem užívají stovky lidí. Přímo pod žulovým podstavcem je otevřen venkovní bar, prakticky denně se konají hudební vystoupení nebo promítá letní kino. Kulturní centrum Stalin tu pod širým nebem už od roku 2015 provozuje sdružení Containal, jemuž se někdejší trudné místo podařilo neuvěřitelně oživit. Pořád ale přetrvává prozaická otázka: co dál?
Proluka na Letné, jíž opticky ústí jeden z mála výstavních bulvárů v metropoli, dnes luxusem obležená Pařížská ulice, má dlouhou a pohnutou historii. Na místě nad Čechovým mostem mělo být v posledních dvou stoletích vybudováno několik dominant. Například po vzniku samostatného Československa měl projekt původně dvojice totožných univerzitních budov doplnit pomník T. G. Masaryka či zakladatelů Sokola Miroslava Tyrše a Jindřicha Fügnera.
Z původně plánovaného kampusu stojí jen půlka v podobě Právnické fakulty UK a nad levým vltavským břehem se od prvního máje 1955 tyčil po sedm let monument sovětského vůdce, obecně pro svou kompozici posměšně zvaný „fronta na maso“. Tragickou historii jeho vzniku a neméně tragický osud autora, sochaře Otakara Švece, nedávno připomněl televizní film Monstrum. Po částečném odstřelu, ze kterého kousky žuly létaly dle pamětníků přes řeku až na hřiště školy na náměstí Curieových, však zůstalo opět jen prázdné místo.
V normalizačních dobách proběhla soutěž na další pomník, tentokrát spojený s osvobozením Rudou armádou. Komunistický režim přišel s nápadem na novou dominantu Prahy a ještě v roce 1988 nechal prověřit statiku a celkovou, již tehdy špatnou, situaci podstavce a rozsáhlých prostor pod ním. Sametová revoluce do nich na čas přivedla první soukromou rozhlasovou stanici, ze které později vzniklo dnešní Radio 1 a dočasný rockový klub.
V roce 1991 se na Letné vztyčilo kinetické dílo sochaře Vratislava Karla Nováka. Socha, kterou pražský rodák a profesor místní Vysoké školy uměleckoprůmyslové nazval Stroj času, má upomínat k plynutí dějin, které se právě do tohoto místa neomylně otiskovaly, nebo spíš neotiskovaly. Obecně se pro něj vžil název metronom, kritici ho ale nazývali hanlivě „vztyčený prst nad Prahou“. Ukazovák i prostředník.
Na prázdném místě po diktátorovi se objevilo i několik dočasných instalací. Třeba obří billboard s tváří Václava Klause a heslem „Myslíme jinak“v roce 1998. V novém tisíciletí pak kyvadlo propagovalo vstup do Evropské unie, kdy se pohybovalo mezi slovy ano a ne, či mělo odměřovat čas předsednictví EU. K desetiletému výročí vstupu do Unie se pak v roce 2014 konaly prohlídky zchátralého podzemí a následně se obnovil zájem o celý prostor.
Ještě v červnu 2000 vyhrál veřejnou soutěž nerealizovaný projekt oceanária, zvažovaly se i prvorepublikové plány pomníků osobností. Loni v dubnu pak pražský magistrát v čele s primátorkou Adrianou Krnáčovou přišel s plánem na vybudování Galerie národní historie. Zatím oživují okolí poruchového a dnes již stojícího metronomu sami Pražané.