Ukrajinci šetří, ryby na stole chybí
Ukrajina je dnes plná protikladů. Bohatě zásobené supermarkety, ale prázdné restaurace. Luxusně oblečené ženy a tramvaje rozpadající se za jízdy po vykotlaných kolejích. Kyjev plný francouzských voňavek a venkov s obchůdky, kam si babky chodí pro dvě tři levné máslové sušenky.
částky. „Teď si my místní vlastně nemáme čím přivydělat. A z důchodu babička s dědou nevyžijí. Babička bere 1600 hřiven měsíčně, děda 2200. Koupí uhlí na zimu a je po penězích,“rekapituluje Džamal rodinné příjmy. Sám přiživuje rodinu pracemi sezonními. V autoservisech o něj tady nikdo nestojí. A když, plat je tak mizerný, že na melounech utrží víc. „Nabízeli mi místo pošťáka. Měsíčně 3100 hřiven. Kvůli tomu nemá cenu se ani probudit.“
Bez úplatků na mizině
Největší počet lidí ale nejsou žebráci ani miliardáři. Jsou to lidé, kteří žijí ze dne na den a sní o 10 let starém autě dovezeném z Německa. Mají střechu nad hlavou a neumírají hlady, musí tomu ale věnovat obrovské úsilí. Jinak spadnou pod hranici chudoby.
I podle oficiální statistiky vydané ukrajinskou vládou před několika dny Ukrajinci v posledních třech letech začali dramaticky šetřit na jídle. Snížila se spotřeba všech základních potravin bez rozdílu – průměrný Ukrajinec dnes spotřebovává o 4,3 kilogra- mu méně potravin měsíčně než v roce 2014. Za jídlo ovšem utrácí běžná ukrajinská rodina polovinu svých příjmů. Nyní se v neprospěch ryby přesouvá spotřeba směrem ke chlebu a bramborám. I těch ale lidé jedí méně – jedí totiž méně všeho. Namísto kuřecí- ho nudle s omastkem. Vepřové a hovězí jen ve dny sváteční. Zato se ale více cestuje do Evropy. Za prací, za poznáním. Významnou položku v rodinném rozpočtu tvoří výdaje za zdravotní péči – Ukrajina dosud nemá systém zdravotního pojištění a pro běžnou rodi- nu je rakovina jednoho z jejích členů fatální i proto, že je leckdy nucena prodat byt, má-li ho, nebo se beznadějně zadlužit.
Bez korupce to nejde
Hřivna je k české koruně zhruba jedna ku jedné, takže ceny v obchodech nedělají našinci problémy. Kdo má naditou peněženku, může především v Kyjevě a dalších velkých městech žít prakticky stejně jako v každém jiném evropském státě. Otázka spočívá v tom, kdomá tu naditou peněženku a jak se k naditosti propracoval. Soudci s oficiálním platem pod 20 tisíc hřiven, kteří jezdí v autech za milion? Kdo nebere úplatky ve státním sektoru, musí živořit. Ceny se ve velkých městech začínají rovnat těm středoevropským, ovšem příjmy dramaticky zaostávají.
Stačí ale zajet na okrajová sídliště nebo ještě lépe – do vesnic.
Tady úplatky není dávat komu a z čeho. Jen ti, kdo mají některého z příbuzných na práci v Polsku nebo v ČR, si žijí slušně.
Oblastmezi Heničeskem aměstem Melitopolem vypadá na mapě jako hustě osídlená, plná zemědělských usedlostí, ve které se změnily sovětské kolchozy a sovchozy, protkaná sítí silnic, silniček a cest, mostů a nadjezdů. Skutečnost je zcela jiná. Tragická. Vesnice Stakopani. Kousek od moře, v kartografickém zpracování působí malebně a přitažlivě. Ve skutečnosti je ve stavu klinické smrti. V sousední vesnici Ozernoje konečně vidíme na ulici muže. Chceme pokračovat na Atmanaj, ale cesta mizí ve vysoké trávě.
„Ne, tam neprojedete,“říká unaveně. Ani se nediví, že se ho na cestu ptají cizinci. „Most vloni shnil a spadl.“„Nikdo ho neopravil?“Naivní dotaz z našich úst.
„A kdo? Nenašly se peníze,“konstatuje bez známek zloby.
„Jak se dostaneme na druhou stranu?“
„Buď to musíte celé objet po hlavní trase a u jelena doprava, to jsou ale desítky kilometrů navíc. Nebo přes pole a soliska. Dál přes hráz...“
„Dá se to projet?“Pochybujeme. „Všichni tak jezdí.“Potkáváme minimum aut a dvě torza benzinek. Fungovaly, než shnilý most spadl. Lidé se raději odstěhovali jinam, mizí majitelé aut, zůstávají důchodci a alkoholici, kteří most nepotřebují.
Šok. Fedotova kosa, Azovskoje a Kirillovka. Jsme v jiném světě. Nikoliv v tom, který obývají bohatí Ukrajinci, ale v tom, který se alespoň na rozdíl od vybydlených vesnic na azovském pobřeží obývat dá. Rekreace pro nižší střední a ještě nižší třídu. Restaurace prázdné, smutní číšníci naštvaně znudění. V chatičkách na pobřeží se tísní celé rodiny v jediné místnosti, vybavené stařičkým sporákem a umyvadlem. „50 hřiven za člověka za den, jsme tři, dopřáváme vnukovi každý den desetkrát sklouznutí na té žluté drahé skluzavce – to je dalších 60 hřiven, já jsem úplně spokojená. Co víc si přát?“Babička osmiletého Maxima má vše spočítané. Dokáže si přes zimu našetřit tři tisíce a ty jí na týdenní odpočinek stačí.
Jak mne poučila, každý správný Ukrajinec má někde kousek země a tam si brambory vypěstuje – v obchodech je kupuje jen blbec nebo cizinec. A děda si tady pak může dát občas levné pivko – půllitr za 15 hřiven. Jednou za ten týden si koupí lahvinku dobré horilky. Vodky jako křen. Je o osm hřiven levnější než kostka másla.