Zázraky Mariána Vargy
Ve věku 70 let zemřel slovenský hudebník Marián Varga. Na vývoj slovenské hudby měl v posledních padesáti letech vliv jako málokdo jiný – ať už to bylo ve spolupráci se zpěvákem Pavlem Hammelem, vlastní skupinou Collegium Musicum, nebo v četných dalších projektech.
SPavlem Hammelem se Varga poprvé sešel v létě 1967. Vargovi bylo dvacet, Hammelovi skoro o dva roky méně, ale už od roku 1963 hrál ve skupině Prúdy. Varga se předtím o rock moc nezajímal, byl ponořen do vážné hudby, studoval na konzervatoři (i když nebyl zrovna pečlivý student a nakonec ho vyhodili). Na nabídku hrát v Prúdech možná kývl hlavně proto, že zrovna nic jiného neměl na práci.
Pro bratislavskou kapelu, která tehdy procházela složitým obdobím, se však stal opravdu velkou posilou – jako osobitý klavírista a varhaník a ještě víc jako skladatel a aranžér. Už koncem roku 1967 byly Prúdy jedním z velkých překvapení prvního Československého beat festivalu v Praze. Reputace Prúdů dál narůstala tím, jak rozhlas vysílal průběžně vznikající nahrávky, z nichž pak bylo sestaveno debutové album Zvoňte, zvonky.
S odstupem času je čím dál zjevnější, že Zvoňte, zvonky patří k největším klenotům slovenského rocku – a Varga napsal devět skladeb z dvanácti. Nejenže to jsou vynikající písničky, ale Prúdy taky zněly jinak než ostatní kapely. Marián Varga měl velký smysl pro aranžérské nuance a tvůrčí kontrasty, písničkám dával pestrý zvuk, využíval smyčcové kvarteto i dechové kvinteto, do jeho tvorby probleskovaly folklorní vlivy a samozřejmě hlavně zkušenosti z vážné hudby. Během natáčení desky však narůs- tal rozpor mezi Hammelovým písničkářským pojetím a Vargovou inklinací ke složitější, spíše instrumentální artrockové hudbě.
„Varhany mi lezly na nervy“
V létě 1969 hrál Varga s Prúdy naposled, na podzim založil Collegium Musicum, v podstatě instrumentální kvarteto s dominujícím zvukem Hammondových varhan. Byl to trochu paradox, Varga totiž o svých hudebních začátcích tvrdil: „Varhany, tak ty mi lezly vysloveně na nervy, připadaly mi jako něco nestvůrného, něco, co nedýchá, podobně jako syntezátor.“
První album, jednoduše nazvané Collegium Musicum, vyšlo roku 1971, vedle Vargových skladeb obsahovalo adaptaci Haydnova Concerta in D. Vrchol tvorby skupiny přišel už v následujícím roce s dvojalbem Konvergencie – velmi různorodou a invenční nahrávkou, na niž se dostal i písničkový cyklus ( Piesne z kolovrátku), pozoruhodná úprava Šeherezády od Nikolaje Rimského-Korsakova nebo experimentální elektronická skladba Eufónia.
Varga se s Hammelem dál potkával a občas spolu hráli: Varga v létě 1969 účinkoval na Hammelově albu Pokoj vám (to ovšem bylo hned zakázáno a vyšlo až roku 1998), Hammel na podzim 1971 hostoval na Piesních z kolovrátku z dvojalba Konvergencie. A v dalším roce se sešli k vyrovnané spolupráci, která se stala klenotem v diskografii obou dvou: Zelená pošta, vlastně pokračování v linii Prúdů, včetně slavné písně Smutná ranná električka. Varga tehdy měl šťastné skladatelské období a nosil jednu píseň za druhou. Dokázal propojit zvukové hledačství, typické pro Collegium Musicum, s přehlednými, pestrými a snadno zapamatovatelnými hudebními motivy. Střídal jednoduché, výrazné melodie a složitější skladby, sestavené z kontrastních částí.
I po Zelené poště se Varga s Hammelem dál občas potkávali na pódiích i ve studiu – dokumentují to hlavně alba Na II. programe sna (1976, opět za vydatné pomoci kytaristy Radima Hladíka) a Cyrano z predmestia (1978). Druhá polovina 70. let však nebyla pro Var- gu ani Collegium Musicum příliš šťastná: desky Continuo ani Ona a ona zůstaly za očekáváním, úplně přesvědčivé nebylo ani dvojalbum Divergencie, snažící se navázat na to nejlepší v historii skupiny. Collegium Musicum se tedy rozešlo, Varga s dlouhými prodlevami vydával sólová alba ( Stále tie dni, Všetko je inak), občas s někým hostoval – ale přesunul se z kategorie inovátora, na jehož nové nápady oddaně čekají četní posluchači, do pozice legendy, která se na veřejnosti objevuje jen sem tam.
Nezkrotitelný sólista
V devadesátých letech o něm bylo slyšet daleko víc. Zase se dal dohromady s Hammelem a Hladíkem: roku 1993 vydali album Labutie piesne, důstojné pokračování předchozích společných desek. Občas hrál s Prúdy, obnovil Collegium Musicum, s nímž vystupoval až do loňského června. Psal filmovou a divadelní hudbu, nahrával s Moyzesovým kvartetem. Někdy taky doprovázel folkaře, třeba Zuzanu Homolovou nebo Vladimíra Mertu. Ale to ne vždycky dopa- dalo dobře – ve své podstatě byl totiž Varga nezkrotitelným sólistou, kterému se moc nedařilo podřizovat se hudbě někoho jiného.
Varga nikdy nebyl moc zdravý a jeho potíže se časem jen prohlubovaly. Novou hudbu už moc nepsal, ze své minulosti ovšem měl opravdu co připomínat. Obnovené Collegium Musicum znělo výborně a třeba deska Zelená pošta měla na podzim 2012, čtyřicet let po natočení, své vůbec první koncertní uvedení. Když Varga loni v červnu vystoupil na festivalu Valašský špalíček, nevypadal už ani trochu dobře, ale když hrál hned dva programy – Collegium Musicum a Zelená pošta –, jako by ožil. Byl to až zázračný moment, sledovat toho unaveného a zmateného člověka, jak vchází na pódium, znovu se v něm probouzí hudební génius a někdy až mladická radost z hudby. Další koncerty však už musely být zrušeny. Marián Varga vystoupil ještě letos v dubnu v Bratislavě a tehdy už byl opravdu hodně nemocný.
Autor je hudební publicista