Od divadla k hraběcímu titulu
Josefína Čermáková je dnes asi víc než herečka proslulá jako objekt touhy mladého Antonína Dvořáka, který v rodině Čermákových vyučoval dcery klavíru. Josefínin otec byl zámožný pražský zlatník, a mohl si tedy dovolit soukromého preceptora. Jose- fína již v té době měla za sebou první zkušenost s divadlem a mladého skladatele okouzlila. Doklady o tom, zda jí vyznal lásku a jak byl odmítnut, nejsou, ale v každém případě láska k mladé herečce ovlivnila Dvořákův písňový cyklus Cypřiše, který je zhudebně- ním básnické sbírky Gustava-Pflegra Moravského, jež líčí pocity pramenící z nešťastné lásky. Dvořák se nakonec oženil s Josefíninou mladší sestrou Annou, ale s mladickou láskou ho pojilo přátelství až do její předčasné smrti.
Hrála naivky, milovnice i chlapce
Josefíninou učitelkou herectví byla tehdy již vážená a slavná Eliška Pešková, s kterou se také sešla ve svém angažmá v Prozatímním divadle v roce 1873, debutovala tam ovšem již před devíti lety. Josefína se vzhledem ke svému mládí nehodila příliš na role tragických heroin, hrála zpočátku hlavně naivky a milovnice, diváci měli rádi jejímladé ženy z Klicperových veseloher – hrála například Bětušku v Divotvorném klobouku či Ruměnu v Hadriánovi z Římsů. Díky své křehkosti a dívčímu vzhledu se dostala i ke chlapeckým rolím. Její debut v Prozatímním byl Hynek v Tylově Nalezenci, jinochy ztvárnila i později – třeba Vojtěcha v Paní Marjánce, matce pluku.
Seděly jí i role mladých hrdinek ve světovém klasickém repertoáru, zejména v Shakespearovi a v Moli`erovi. Hrála Šotka (Puka) ve Snu noci svatojanské, Marii ve Večeru tříkrálovém, Perditu v Zimní pohádce, Nerissu v Kupci benátském. Publikum ji také zbožňovalo v rolích rozverných a hubatých komorných v Moli`erových komediích, taková byla její Dori- mena ve Sňatku z násilí, Kateřina ve Směšných fiflenách či Dorina v Tartuffovi. Josefína byla také velmi muzikální a dobře se uplatnila i v operetách.
Ve Výmaru jako Fina Zermak
V roce 1873 dostala nabídku a angažmá v dvorním divadle v německém Výmaru, kde ale setrvala pouze jednu sezonu a vystupovala pod jménem Fina Zermak. V létě 1874 se vrací do Prahy v doprovodu svého ctitele hraběte Václava Kounice, s kterým se se- známila již dva roky předtím na vlasteneckém plese v Praze. Své německé angažmá nejspíš ukončila právě kvůli vztahu s Kounicem. Mladý hrabě zřejmě naléhal, aby se za něj provdala, ale Josefína s ukončením herecké dráhy váhala, odjezd do Výmaru mohl být pokusem vzdálit se od nápadníka a ujasnit si priority.
Ani po návratu do Prahy divadlo neopustila, od roku 1875 hrála ve Švandově společnosti v Plzni a nejspíš také několikrát pohostinsky vystoupila v Prozatímním divadle. Za Václava Kounice se provdala až v roce 1877, svatba se konala v kostelíku v Třebsku na Příbramsku. Hrabě Kounic byl právník a působil jako poslanec v říšské radě. Byl vychován ve vlasteneckém duchu zejména díky své matce Eleonoře, jíž Božena Němcová věnovala Babičku, a jako zástupce mladočeské strany hájil české národní zájmy. Mladý pár se usídlil na zámku Vysoká, panství dostala Josefína jako svatební dar.
Manželství ale zůstalo bezdětné, lze předpokládat, že i kvůli Josefínině churavění a později i srdeční chorobě. Pokud jí to ale zdraví dovolovalo, starala se o děti svých sester, zejména Anny. Dvořákovi potomci tak často pobývali ve Vysoké, zejména v době, kdy skladatel s manželkou žil v Americe a všechny děti s ním neodjely. Vysoká se brzo stala místem, kde se scházely různé osobnosti českého kulturního života – spisovatelé, dramatici, politici. Kromě zámku ve Vysoké žili Kounicovi také v Praze a ve Vídni.
Dvořák si od svého švagra posléze odkoupil jednu ze starších hospodářských budov se zahradou na druhém konci vesnice a nechal ji přebudovat na patrový dům, po skladatelově smrti nazvaný vila Rusalka. Následujících dvacet let zde rodina trávila letní měsíce a sestry s manžely se pravidelně stýkali, jejich vztahy byly pevné a přátelské. Dovozování temných osudových a přetrvávajících vášní mezi Josefínou a Antonínem (jak to nedávno v televizní inscenaci Americké dopisy předvedli scenárista Petr Zikmund a režisér Jaroslav Brabec) je nejapné.
Zdravotními obtížemi trpěla Josefína už od 80. let, byla náchylná k nachlazení, postonávala a brzy se objevila i srdeční choroba. Rok před svou smrtí částečně proležela v Praze, ve smíchovském bytě, pak se její stav nakrátko zlepšil a opět zhoršil a nedlouho po návratu Dvořákových z Ameriky v Praze, ve věku čtyřiceti šesti let (27. 5. 1895) zemřela a byla pochována na hřbitově na Malvazinkách. S její smrtí je spojená i kompozice jednoho z Dvořákových významných děl, Violoncellového koncertu h moll. V době, kdy na něm skladatel pracoval, Josefína umírala, a tak do skladby pietně vložil citaci její oblíbené písně Kéž duch můj sám z cyklu Čtyři písně.
Půvabná a temperamentní Josefína Čermáková (1849–1885) byla nenaplněnou láskou svého učitele hudby Antonína Dvořáka. Po nedlouhé, leč úspěšné kariéře dala nadějná herečka přednost rodinnému životu a provdala se za hraběte Kounice.
Příště: Marie Bittnerová