Co k nám sem leze!

Na letiště mne před cestou do USA vezl kamarád z dětství, spisovatel Jarda Formánek, a došlo i na cestovatelské historky. V Rusku si Fokys položil při mytí na veřejné toaletě brýle na umyvadlo, sáhl po nich – a nic tam nebylo. Zbytek pobytu strávil v mlhách. Vzpomněl jsem na něho, když jsme s bratrem vyrazili do Washingtonu na turné po galeriích a nemohl jsem najít kreditní kartu. Metodou detektiva Columba jsem vydedukoval, že jsem s ní naposledymanipuloval v hospodě Two Nineteen na vystoupení místní kapely stařečků s dlouhými šedivými vousy až na pupky, kteří vypadali jako ZZ Top, ale hráli klasický bluesový repertoár. Klub otvírali až ve čtyři odpoledne, byl jsem na mrtvici. Hospoda se otevřela jako pohádkový Sezam, malý číšník, Latino, mi pravil, že má krabici plnou paklíků kreditních karet. „Který den, pane, předpokládáte, že jste ji zde zapomněl?“„Před dvěma dny,“opáčil jsem a nevěřil, že v krabici bude. Byla! Česká spořitelna, pečlivě sepnutá sponkou s několika dalšími. Děkoval jsem dojatě.

Do galerií jsme necestovali, ale rozhodli se pro cestu lodí po řece Potomac do Georgetownu, kde je namístní univerzitě lavička Václava Havla. V přístavu jsem si na terase výletní restaurace objednal kafe, piju pomalu a najednou začínají pasažéři nastupovat na loď. Mávám na snědého číšníka, se kterým jsem předtím prohodil pár vět, že chci platit. On řekne větu, která mi vyrazí dech: „Pane, to je o. k., utíkejte, ať vám neujede loď. Užívejte si výlet.“Kroutil jsem hlavou až do „Jiřího města“. A tam se odehrála pointa celého zázračného dne. Bratr na zahradě nejstarší kamenné budovy, zachované jako muzeum, zapomněl nový iPhone s dvěma kreditními kartami. Na ulici vyběhla žena, která se tam fotila se smíšenou černošskou rodinou, a podala nám to. Dnes čtu na internetu, že jakýsi vlastenecký hrdinný zastupitel Hodonína Sedlačík zavolal na manželskou černošskou dvojici turistů policii. Aby měl jistotu, co k nám sem leze! Snad už je zavřený na psychiatrii v Kroměříži.