Už prezident Masaryk říkal, že učitel se má stát dítěti kamarádem
Bohumil Kartous cituje Sugatu Mitru se zdůrazněním role učitele jako přítele dětí jako protipólu byrokratického pohledu „standardu učitele“z dílny Národního institutu dalšího vzdělávání. Je škoda, že se i v takto základních věcech musíme odkazovat na zahraniční kapacity. V podstatě totéž konstatuje v Hovorech s TGM profesor Masaryk těmito slovy:
„A zas mě napadá otázka školy a učitele. Učitel na škole má dětem vštěpovat republikánství, demokratickou svobodu a rovnost; má se stát dítěti kamarádem. Jeho autorita má spočívat na rozdílu věku, na jeho převaze ve všech věcech vědění, praxe a charakteru. Já jsem vypozoroval, že americké děti mívají k učitelům a učitelkám daleko kamarádštější poměr než u nás – a že Američané po celý život rádi vzpomínají na své učitele a na školy. U nás si děti oddychnou, když vychodí školu; a přece poznávat je pro zdravé děti radostí.
Americký učitel hraje s kluky kopanou a nebojí se, že si při tom zadá. Učitel byrokrat by nešel s dětmi sáňkovat nebo na led – měl by strach, že by se třeba svalil a ztratil svou důstojnost nebo autoritu. Mezi učitelem a žákem, stejně jako mezi úředníkem a občanem, bývá taková umělá vzdálenost – cizota. Jen víc živosti, víc srdečnosti, a máte pravou demokracii. Škola Komenskému byla officina humanitatis; škola nepěstí člověka jen individuálně, ale i kolektivně, vychovává ho pro společnost, pro demokracii. Já bych místo té minulostní písničky Bývali Čechové, bývali rekové slyšel raději písničku novou: Kantoři, kantoři, buďme demokraty. Tím lépe, že už takové máme!“
Velkými postavami naší minulosti se velmi rádi zaklínáme. Jsou to ale zjevně jen odvolávky na jména bez obsahu. Ten si bohužel nahrazujeme produkty úředníků přesně v tom duchu, jak to popisuje Bohumil Kartous. V našem školství nepochybně chybí peníze na platy učitelů. Chybí v něm ale zjevně i ochota zamýšlet se nad hodnotami, na kterých by měla být osobnost učitele založena, pokud nemá být karikaturou toho, co učitelství obnáší.