Prožitky hrůzy se dědí
neraci přeživších, druhé a třetí. Traumatická událost otřese rodem a každá generace má své specifické problémy.
LN Jaké?
DV: První generace byli například lidé, kteří přežili holokaust, vrátili se a měli zničené rodiny, mnohdy se vrátili sami a nikoho neměli. Sebeochranná reakce byla nemluvit o tom, co se stalo. Zážitky byly tak těžké, že se ti lidé za každou cenu snažili žít normálně dál. Ale energie, která s takovým traumatem přichází, se nemůže nikdy ztratit, je někde zachovaná. V první generaci získala podobu jakési antihmoty, slona v obýváku, o kterém se nemluví, každý ví, že tam je, ale nikdo ho nepojmenuje. Druhá generace jsou děti těchto přeživších. Cítí toho slona, ale nemohou s ním nic udělat, protože by tím mohli zranit jeho majitele, nemohou se ptát. U lidí z druhé generace je časté, že se trauma začne projevovat psychosomatickými problémy.
IP: Takovéto předávání generacím je nevědomé. Děti jsou na svých rodičích z první generace závislé emočně i fyzic- ky. Jsou jim oddané a zároveň cítí, že něco není v pořádku, poznají z mimiky svých rodičů jakoukoli emoci, snaží se jim pomáhat, aby se cítili lépe. Není neobvyklé, že tito potomci putují do pomáhajících profesí. Často upřednostňují potřeby druhých před těmi svými. Je velký rozdíl narodit se mamince po traumatu a mamince, která je veselá a věří, že svět je bezpečné místo.
LN Postižení traumatem se tedy přenese i do generace třetí. Jak ta se s ním vyrovnává?
DV: Třetí generace už má větší nadhled. Není zatížena loajalitou vůči prarodičům, není vázána tím, že se o traumatic- kých událostech nemluví. Mívá tendenci věci pojmenovávat, odkrývat, léčit je dočištěním.
LN Ne každý je připraven otevírat staré rány. Myslíte, že je to špatně?
IP: Může to být i tak, že v tomto životě člověk dozvuky traumatu a staré rány zcela vyřešit nemá. Někdy je to nad jeho kapacitu. Ne každý musí být smířený, dočištěný. Buďto člověk přijme trauma do svého života jako skutečnost, které se nelze bránit, nebo se uzavře v obranných systémech a o minulosti nikdy nemluví. To je emočně mnohem náročnější.
DV: Často vedle psychoterapie pomáhají svépomocné komunity, kde se setkávají lidé s podobným zatížením. Někdo takovou pomoc nevyhledává, nechce otevírat staré rány, ale nevědomě se léčí z traumatu třeba zahradničením. Svou cestou, kterou psychicky zvládá. has