Kdybych se změnila, nevyhrála bych
Desetiletku ohraničila dvěma zlatými. Jaká byla? A zůstane oštěpařka Barbora Špotáková až do olympijských her?
o tolik jiné. „Tam vládla v sektoru obrovská rivalita.“Tam se Němky Obergföllová a Neriusová na českou mladici vytrvale mračily.
„Byly si tak moc jisté tím, že vyhrají. Dokonce jejich tým v hledišti vybalil veliký transparent s nápisem: Obergföllová, mistryně světa.“
Přesto, ať už na ni protivnice krabatily čelo, nebo se usilovně smály, tehdy i nyní, Barbora Špotáková stála na nejvyšším, zlatém stupni.
„Už jen fakt, že já, člověk z malé zemičky, sedí na tiskovce vedle dvou Číňanek, je neuvěřitelný,“říká. „Když jsem kdysi bojovala se dvěma Němkami, připadala jsem si jako jedna česká holka proti velmoci. A teď? Čína, to je supervelmoc.“
V životě sportovce je deset let dlouhá doba. V životě ženy-atletky snad ještě delší. Pouze dálkařka Heike Drechslerová dokázala v minulosti vybojovat světové tituly v rozmezí deseti let. A teď také ona.
Stadiony i soupeřky jsou jiné, tvar medailí také, vlasy má delší, kyčel ji tu a tam pobolívá. Stala se matkou syna, kterému jsou teď čtyři roky, s přítelem postavili dům, odešla od kouče Černého a zase se k němu vrátila.
A přece, když se zeptáte, jak se za těch deset let změnila sama, přesvědčuje: „Ani moc ne. Hrozně moc věcí je stejných jako v Ósace. Pocity, příprava i kamarádi. Nejde o písničku nekoneč- vážit každého úspěchu. Proto nalezla sílu k velehodu v pokusu poslední naděje na hrách v Pekingu.
Ani její desetiletá pouť od Ósaky k Londýnu, vroubená dalšími třemi zlatými medailemi, pro ni nebyla bezproblémovou procházkou od úspěchu k úspěchu. Pokoře se naučila dávno. Nyní se učila i z vlastních chyb. Na minulém šampionátu v Pekingu 2015 po třetím pokusu zoufale klečela u odhodové čáry, devátá, vyřazená, bez kouče. „Na ten rok nerada vzpomínám. Ale dokázala jsem se z něj poučit.“
Stejně jako před deseti lety v Ósace je s ní tudíž i v Londýně kouč Rudolf Černý, od něhož mezitím dočasně odešla k Janovi Železnému. Přítomnost 65letého Černého umocňuje její pohodu.
Ovšem zároveň nezapomíná: „Všechno o házení mě naučil Honza Železný. Musím mu poděkovat, má na tom vítězství taky velký podíl.“
Právě teď pokračuju dál
Rovněž její životní druh hasič Lukáš Novotný nechyběl na stadionu při obou zlatých představeních. Jejich oslavy jsou vždy divoké. V Ósace za ní skočil na plochu z desetimetrového ochozu, zatímco tři japonští policisté se ho od ní snažili odtrhnout a vyvést zpět na tribunu.
A tentokrát? Špotáková k němu přiběhla a Novotný ji rukama vynou, ale je pořád stejná. Protože zdvihl nad hlavu do výše. kdybych se změnila, nevyhrála „Já se bála, že spadnu. Přece bych tady.“jen nejsem žádná baletka, trošku
Bojovnicí každým coulem, to zavánělo průšvihem,“vyprávtaženou do závodu celou duší, ví. „Ale zase Lukášovi věřím, je tou vždy byla. Divoká Bára s troto hasič, nikdy neriskuje přehnachou punkerské i rockerskéně.“krve, která se snadno nechala vyprovokovat, i když ne vždy tím správným směrem. Tak nabuzená přicházela na plochu, takovou ránu dávala vždy hned do prvního pokusu, jímž uměla dokonale vystrašit soupeřky. Pravda, tohle už je jiné. „Zase mi první pokus nevyšel,“posteskne si v Londýně.
Na počátku svého oštěpařského příběhu si přivydělávala jako uklízečka 2000 korun měsíčně. Neměla ušlapanou cestičku. „Myslím, že jsem i ráda. Každému prospěje, když si prožije těžší období. Ani má studia v Americe nebyla jednoduchá. Nebo když se po mé první olympiádě v Aténách 2004 přidělovaly úvazky na Dukle a já dostala jen poloviční. Měla jsem vystudovanou univerzitu, byla jsem olympioničkou, ale brala jsem jen sedm tisíc čistého měsíčně.“
Právě proto si dokázala tolik
euforii, kterou v Londýně 2017 prožila, teď říká: „Myslela jsem si, že olympijský Peking už nic nemůže přebít. A ono jo.“
Prožije ještě někdy s oštěpem podobnou? Nebo odejde na vrcholu? „Pokračujete v kariéře?“„Dneska pokračuju.“„A v příštím roce?“„Nevím. Teď si další život bez atletiky neumím představit. Ale třeba někdy 10. října budu mluvit jinak.“
Odchází na antidopingovou zkoušku, ještě se ohlédne a zakroutí nevěřícně hlavou: „Dneska tady spadla kometa. To není možné, co se mi povedlo.“Vzápětí se zasměje: „To už jsem párkrát po závodě říkala, že to není možné, že jo.“Nejmíň čtyřikrát. V Ósace, v Pekingu, na olympiádě v Londýně, v Curychu.
„Přesně. Vidíte. Neměním se.“