Nepřetržitě smrtelné léto
Jedna z nejsmutnějších zpráv léta přišla z Kanady, kde minulý týden zemřel Pavel Kantorek. Tam byl uznáván jako přední fyzik, ale my si ho pamatovali jako skvělého karikaturistu z Dikobrazu či z Reportéra, než po srpnu odešel do exilu, a skvělého glosátora, který v ezopovských minibajkách vyjadřoval tupost doby. Setkali jsme se osobně jednou před lety při jeho návštěvě Prahy a na ten večer nezapomenu. Skvělý, vtipný chlapík, jak jinak!
Abych mu vzdal hold, vydal jsem se včera na jeho výstavu, kterou mu koncem května instaloval spolek InGarden v sociálně ošetřovatelském centru. Dlouho jsem objekt hledal mezi paneláky na pomezí Modřan a Kamýku v Zárubově ulici a nakonec našel. Dozvoním se na recepci, zapsali si číslo občanky, ujala se mě laskavá vedoucí
Pondělí Neff sestra Kristina Puchmertlová a navigovala. Chodil jsem po nemocničních chodbách, koukal na Kantorkovy vtipy, zatímco kolem sestřičky rozvážely svačiny a léky. Míjeli mě šourající se ženy a muži v chodítkách a rodinné návštěvy, které nosily babičkám a dědečkům kytky a džusy. Už dlouho jsem se necítil tak podivně v kruté konfrontaci pronikavého světského humoru právě zesnulého kreslíře a křídel smrti, mávajících nad přítomnými.
Jakkoli jsem si pamatoval nejslavnější dávné Kantorkovy hlášky ze šedesátých let, zde jsem si doplnil znalosti. Takže pokud se ještě do konce srpna nevydáte cestou zarúbanou na expozici v Praze 4, kdy je ještě otevřena, pár citátů, abyste věděli, oč jste přišli.
„No, čáp jsem, ale bude tam nějakej omyl. Já nenosím děti, já kladu vejce.“
Úterý Putna
Středa Baldýnský
„No na mě si nemůžeš pamatovat, Jiříčku. Když jsem tě naposled viděla, tak jsi byl ještě vejce.“
„Od tý doby, co čtu knížky na zvýšení mozkový kapacity, tak mě strašně bolí hlava.“
V univerzitní knihovně: „Pan profesor tam sedí už od rána, ale zdá se, že dnes nemá větru v mlýnech jeho mysli.“
Vůl sedí ve vlakovém kupé a na krku nese nápis: Vysadit v Pardubicích.
U stomatologa: „Já že vám špatně spravil zuby? Člověče, že vás huba nebolí!“
Dopsal jsem s nadějí, že jste se snad trochu pobavili, když mi volali kamarádi z Bratislavy, že zesnul Marián Varga. Letos v lednu jsem mu zde přál k sedmdesátinám, nevím, co dál dodat k památce tohoto kongeniálního skladatele a varhaníka. Ve smutku si na jeho po-
Čtvrtek Rejžek čest zapaluji doutníček, otevírám láhev a jsem schopen pouze opsat krásné věty, které mi poslal písničkář a publicista Pavel Malovič: „Činorodý, renesančne neposedný Marián zahasil poslednú cigaru a zaklopal na klávesy nebeskej brány. V popole odkazov zanechal partitury vášne, kumštu a naliehavosti, ktorými žehnal svojich veriacich každou notou pohyblivých sviatkov hudby. Fašiangy života skončily, začína velký pôst a my si počas neho ešte viac uvedomíme jeho nezabudnuteľnosť a slobodu opojných myšlienok.“R. I. P. Mariáne! JAN REJŽEK
Pátek Šustrová Sobota Hanák