Proti povodni tu bojujeme denně
Na první pohled by člověk na středočeských Zálezlicích nespatřoval nic výjimečného. Malá obec se 411 obyvateli ležící nedaleko Neratovic. Jenže pět kilometrů za jejími hranicemi se do Vltavy vlévá Labe.
Dvakrát ji proto spláchla povodeň. Stala se dokonce symbolem té horší v srpnu před patnácti lety. Přezdívalo se jí moravské Troubky, které přírodní katastrofa zasáhla v roce 1997. Zálezlice neušetřila ovšem velká voda ani před čtyřmi lety.
Starosta Jiří Čížek záhy prozrazuje, co je zde jiné. Každodenní život se tu odehrává tak, jako by se každou chvíli měla přihnat povodeň znovu. I když si to místní už ani neuvědomují. „Stačí se podívat pozorně. Obytnou část domu mají lidé až v prvním patře, dole je garáž. Na zahradách není nepořádek nebo příliš věcí. Dokonce i parkování tomu podřizují,“ukazuje starosta jednu z ulic.
Protipovodňové strategii neunikl ani kulturní dům. V případě potřeby v něm najdou zázemí hasiči, v prvním patře vznikne provizorní ubytovna.
Když se řekne, že dům musí mít pevné základy, ve středočeských Zálezlicích to platí dvojnásob. Před patnácti lety povodní zdemolovaná obec znovu vyrostla na betonu a železu.
„Nebylo se kam vracet“
Další prvky už nejsou okem vidět. Nalézají se v základech nových domů. Dominuje jim železo a beton. „Dostali jsme jasné podmínky, jak máme budovat nové domy. Osmdesát centimetrů betonu a železa jde do země a stejně nad zem,“popisuje Pavel Knor.
Tomu po povodni v roce 2002 nezůstalo nic. „Ani fotografie,“kroutí hlavou. V roce 2013 čelil vodě ve svém domě znovu.
O střechu nad hlavou přišla ale v srpnu před patnácti lety většina Zálezlických. Celkem spadlo 121 domů a hospodářských stavení. Dvě třetiny obce zdemolovala voda. „Některé budovy vypadaly, že vydrží. Když ale voda opadla, zjistilo se, že mají špatnou statiku, a musely dolů. Vypadalo to tu jako po válce,“říká starosta Čížek. Škody se tehdy vyšplhaly na 200 milionů korun.
„Mysleli jsme, že se druhý den vrátíme domů, nebylo ale kam,“začne Lenka Šobrová vzpomínat na dobu přesně před patnácti lety.
„Měla jsem v té době nemocného syna, stihla jsem vzít akorát jeho léky. Jinak všechny naše věci odplavaly až někam k Hamburku. Čtyři dny jsme se nemohli ani převléknout,“zachvěje se Lenka.
Základní věci pro každodenní potřebu získaly vyplavené rodiny od charity nebo lidí, kteří se rozhodli pomáhat na vlastní pěst.
„V téhle ulici nezůstalo nic. Kromě kovárny, ta byla postavená pořádně,“říká starosta nedaleko obecního úřadu a v ruce drží dobovou fotografii z místa. To je nejníže položené v obci, pokud se nepočítá přidružená část s názvem Kozárovice.
V současnosti místu dominuje autobusová zastávka, okolo které místní projížděli před patnácti lety na člunu v takové výšce, že jí hleděli na střechu. Zastávka je proto celá vymalovaná modře a stylizovaná do vodního světa. Vedle vodníků a ryb se vyjímají rysky, kam až dosáhla voda právě v letech 2002 a 2013.
„Tohle už je ale šestá verze zastávky. Několikrát spadla kvůli povodním a různě jsme ji předělávali,“říká starosta a míří směrem k fotbalovému hřišti.
To leží ale až za protipovodňovým valem, který tak trochu připomíná trávou zarostlý velký bazén. Původně měla být hráz dlouhá symbolicky 2002 metrů, nakonec jich ale stačilo 1500. Vysoká je čtyři metry.
Při povodních v roce 2013 k jejímu dokončení chybělo pár met- rů. „Letos už jsme celý val pětkrát sekali,“říká Čížek. I tento systém, který měl původně stát 147 milionů, ale nakonec byl o 100 milionů levnější, má pevné základy. Konkrétně 5 metrů silnou betonovou desku zapuštěnou do země kvůli spodní vodě, a ještě těsnicí koberec, aby voda neprosakovala.
Anče, Kuba, hajnej
Obec chce ještě pro místní zajistit sklady, aby si měli v případě povodňové nouze kde uskladnit věci. „Přivezli bychom jim před dům kontejner a na potřebnou dobu ho uschovali,“vysvětluje Čížek.
Prozatím prostor, kde by věci zůstávaly v suchu, slouží jako garáž pro obecní stroje. Ty Zálezlice neevidují podle čísel, ale jmen. „Teď máme nově Anče, Kubu a hajného,“mluví starosta o zametacím stroji, nakladači a malém náklaďáku.