Povodně bez černých brýlí

Některá slovní spojení slouží jako záchytné body dějin. Slyšíme-li „neznám špinavé peníze“, vzpomeneme si na rok 1991 a Václava Klause. Přijde-li řeč na „humanitární bombardování“, mluví se o jaru 1999, zásahu proti Srbsku a Václavu Havlovi. Jistě, ty výroky jsou vytrženy z kontextu či zkresleny, ale již vstoupily do národní mytologie. Patří k nim i slova „situace je nadmíru výtečná“, která pronesl pražský primátor Igor Němec 13. srpna 2002, těsně předtím, než povodeň zaplavila nemalou část metropole a především pražské metro.

Když toto pondělí Igor Němec přišel do pořadu Devadesát minut na ČT24, byla to svým způsobem odvaha. Musel tušit, že mu jeho slova kdekdo omlátí o hlavu. Ale budiž řečeno ve prospěch pořadu i diskutujících, že se nestal otloukánkem.

S odstupem 15 let zeslábly emoce i potřeba hledat viníka. Když se Němec hájil, že neměl přesné informace a před druhou vlnou povodně nikdo nevaroval, mohla to být obhajoba vlastních kroků. Ale když totéž říká šéf Povodí Vltavy Petr Kubala, jenž tehdy ve funkci nebyl, zní to objektivněji: povodně jsou přírodní jev; můžeme snížit jejich ničivý účinek, ale ne jim zabránit; bál bych se říkat, že někdo za povodeň může. Tak znějí jeho argumenty.

To není obhajoba Igora Němce. Jako politik měl před 15 lety tušit, že použitý- mi slovy si nabíhá na vidle. Je to spíše obhajoba věcnosti a racionality.

Když se Igor Němec hájil, že neměl přesné informace a před druhou vlnou povodně nikdo nevaroval, mohla to být obhajoba vlastních kroků. Ale když totéž říká šéf Povodí Vltavy Petr Kubala, jenž tehdy ve funkci nebyl, zní to objektivněji.

Jsme-li u věcnosti, leccos ukáže i dění poté. Třeba zprovozňování metra. To by bylo zaplaveno tak jako tak. Příčinou totiž nebylo váhání politiků, ale selhání jeho ochrany a výsledkem byla devastace. Najděte si dobové snímky na webu: eskalátor ve stanici Florenc mizící pod hladinou působí impresivně.

Za větší pozornost stojí náprava škod. Už 24. srpna jezdila linka C. 26. srpna byl obnoven provoz na lince B až po nádraží Smíchov. 9. září byly všechny zaplavené úseky zbaveny vody. 12. října jezdila linka C po Hlavní nádraží. 26. října linka A po Muzeum. 21. prosince jezdila po celé trase linka A, 17. února 2003 celá linka B a 22. března byly otevřeny poslední dvě z nejvíce poškozených stanic (Křižíkova a Invalidovna).

Suma sumárum: půl roku poté, co metro skýtalo obraz zkázy jak z hollywoodského filmu, se vrátilo do plného provozu. To byl velký úspěch. Vynikne zvláště ve srovnání s tím, jaké odklady způsobily navlhlé kabely v téměř hotovém tunelu Blanka nebo sesuv horniny na stavbě dálnice D8 v Českém středohoří.

Byla to zásluha anonymních lidí – takových, jejichž jména se do médií nedostala. Tak už to ve světě chodí. Můžeme si jen říkat, oč by bylo lepší, kdyby v paměti neutkvěly nálepky typu Igor „situace je nadmíru výtečná“Němec, ale třeba inženýr X „za půl roku zprovoznil metro“Y.