Ten, který se domů vrátil z nebe
Když tento týden zemřel ve věku 95 let generálporučík Jaroslav Klemeš, jako by se jeho odchodem završil ten podivuhodný a heroický příběh, či přímo epopej mladých Čechoslováků, kteří se za války dobrovolně přihlásili k plnění speciálních úkolů v okupované vlasti. Uzavřela se kapitola, která patří k nejdramatičtějším a nejskvělejším v naší novodobé historii. „Klem“, jak mu váleční druhové říkali, byl posledním žijícím válečným parašutistou vysazeným do protektorátu.
Ti dva holobrádci ze Skalice se ve válce neztratili a bojovali na různých frontách. Čambala o svém kamarádovi obdivně pronesl: „Jarda byl dobrý ve všem!“
Ženy, parakurz, smrt
Atmosféra ve Francii znamenala pro naše vojáky zklamání, současně tam zakusili děs války. „Zastavili jsme se v jednom francouzském městečku,“vyprávěl Klemeš, „měli jsme dobrou náladu, ale najednou jsem ucítil pach jódu a uviděl zafačované vojáky. A do toho zbabělost Francouzů. Zahodí pušku, ale nádobu s vínem si ponechají.“
Francie padla, Evropa byla obsazena nacisty, poslední nadějí zůstala Velká Británie. Nákladní lodí se Klemeš a další Čechoslováci přeplavili přes Gibraltar na Britské ostrovy a Liverpool je vítal s nadšením a zvednutým palcem. Následoval tvrdý vojenský výcvik, seznamování se s ostrovní mentalitou, potíže s angličtinou, ale také čaje o páté a mladé ženy. Vtipný vypravěč Klemeš rád připomínal jedny válečné Vánoce: „To jsme byli s Ludvou ‚adoptováni‘ a pozváni dvěma svobodnými ženami k nim domů do Skotska. Neváhali jsme. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme je uviděli – jedné bylo šedesát dva a druhé šedesát pět.“
Jaroslav Klemeš byl vybrán jako parašutista k plnění speciálních úkolů. Prodělal sabotážní, parašutistické, střelecké a spojovací kurzy, jako radiotelegrafista patřil společně s kamarádem Gerikem mezi nejlepší. V důkladné přípravě jej na podzim 1943 zastihla bolestná zpráva. Jeho otec, berní úředník, byl popraven stětím v Praze na Pankráci. „Tatínek pomáhal Židům, kteří utíkali zMoravy, měl u hranic včelín, dobře to tam znal a Němci to patrně odhalili. Plukovník Moravec mi pak napsal hezký dopis, že se mám proto ještě více soustředit na svoje poslání a zatvrdit se.“
Go do tmy!
Četař Klemeš uslyšel povely „action station!“a „go!“na palubě letadla v noci na 17. února 1945 a byl v rámci čtyřčlenné paraskupiny Platinum-Pewter, které velel Jaromír Nechanský, vysazen do zimní protektorátní tmy poblíž Nasavrk. Parašutisté měli štěstí. V nedalekém Hradišti je neodmítla stateč- ná paní Korábková. „Jejího manžela v té době pronásledovalo gestapo. A do toho jsme přišli my. Paní zrovna dojila krávu. Zadívala se nám do očí a řekla po chvíli: Chlapci, já vám věřím! Mohli jsme ve stodole pár nocí přenocovat. Na těchto statečných lidech stála naše činnost.“
Za pomoci dalších odbojářů se jim dařilo plnit úkoly – navázat radiospojení s Londýnem, být na Vysočině k dispozici Radě tří, zorganizovat shozy zbraní. A 23. dubna se i s vysílačkou přesunout náklad- ním autem do Prahy. Cesta se neobešla bez dramatické situace. Nechanský s Klemešem byli převáženi vozem Todtovy organizace. U Německého Brodu však auto zastavila německá kontrola. „Seděli jsme vzadu, pod nohama skrytou vysílačku. Koukli jsme po sobě. Budeme střílet? Pistole připraveny. Němci nakonec mávli a pustili nás.“
Z Prahy zabezpečovali neustálé rádiové spojení s Londýnem a Košicemi, předávali zpravodajské informace a udržovali kontakt s Českou národní radou. „Nakonec jsem vysílal z koupelny domku v Kobylisích zprávy přímo, už jsem ani nešifroval. Domlouvali jsme shozy zbraní, ale nic. Až po válce jsem se dozvěděl, že Rusové si nepřáli, aby na území, jež budou osvobozovat a zabírat, byly shazovány zbraně.“
Vězeň, řidič a sadař
Po válce zůstal Klemeš v armádě, doplňoval si vojenské vzdělání, byl povýšen na nadporučíka, jenže po komunistickém puči se musel jako „Zápaďák“rozhodnout. Buď emigrovat, nebo vstoupit do KSČ, zapojit se aktivně do stranického života a dělat kariéru. Anebo počí- tat s „potížemi“. Vybral si třetí cestu. V jeho personálním spisemůžeme číst: „Neprojevil kladný vztah k dnešnímu lidovědemokratickému zřízení a SSSR, naopak jeví se jako ctitel a obdivovatel Západu, především Anglie. Je příliš načichlý jejím ovzduším. Není schopen přinést oběti za lidovědemokratické zřízení.“
Nejdříve je StB zatčen Nechanský, na podzim 1949 také Klemeš. Prošli mučírnou hradčanského „domečku“. Nechanský byl popraven, Klemeš v procesu s gen. Palečkem a dalšími parašutisty „vyfasoval“dva roky, byl degradován a byla mu odejmuta vyznamenání. A protože nebyl během výkonu trestu ideologicky „převychován“, musel nastoupit dvouleté vyhnanství v táboře nucených prací nedaleko Ústí nad Labem.
V Ústí nakonec válečný hrdina natrvalo zakotvil a vystřídal řadu podřadných pracovních míst (nejdéle pracoval u ČSAD jako řidič nákladní liazky). Seznámil se tam se svou budoucí ženou Drahomírou a v roce 1955 se jim narodila dcera. Za pomoci příbuzných si ve stráni nad Labem, blízko hradu Střekova, postavil z bouraček rodinný domek a na rozlehlé zahradě se začal intenzivně věnovat květinám a sadařství. Vzpomínám si, že když jsem v ústecké Brné (v ulici V Ráji) poprvé v devadesátých letech navštívil Jaroslava Klemeše, našel jsem ho mezi stromky. Bylo to jak z obrazu Jeana Miletta: mezi prosvětlenými větvemi zahradník, sklízející broskve, vášnivě zaujatý tou bohatou úrodou. Jak mi tehdy prozradila jeho dcera, „zahrada, to je tátův svět. A když maminka po něm chce, aby něco opravil doma, odpovídá – až v zimě, teď nemám čas!“
Byl jedním z posledních pamětníků svých mrtvých kamarádů-parašutistů. Generál Sedláček mu s humorem říkával: „Ty seš jak sirotek.“A Klem mu odpovídal: „Jo a už mě to tu bez nich moc nebaví.“Přesto plnil svoji roli „posledního svědka“neobyčejně noblesně a obětavě, neodmítal, pokud to jeho fyzické možnosti dovolovaly, účastnit se stovek pamětních setkání, besed a odhalování pomníků. Skvěle si rozuměl se svými následovníky z chrudimského výsadkového praporu, kterým byl patronem i vzorem. Po roce 1990 obdržel vysoká státní vyznamenání, dožil se našeho vstupu do NATO, ztělesňoval nejlepší tradice armády. K české současnosti však měl kritický odstup: „Lidé poztráceli ideály, zpohodlněli, jsou posedlí mamonem. Kážou nám ekonomové. Jenže bez odvahy, sebezapření a solidarity se společnost neobrodí.“
Paní se nám zadívala do očí a řekla: Chlapci, já vám věřím! Mohli jsme ve stodole přenocovat. Na těchto statečných lidech stála naše činnost.