Co je to láska?
Musíme nacházet, říká fiktivní Pius XIII., hlavní postava seriálu Mladý papež v režii Paola Sorrentina
Druhý vatikánský koncil
Karol Wojtyła, který si zvolil papežské jméno Jan Pavel II., proto hned po svém zvolení papežem porušil protokol, když k zaplněnému Svatopetrskému náměstí promluvil italsky, nikoliv latinsky. Stal se rovněž prvním papežem, jenž vkročil do synagogy, políbil korán a v roce 2000 se omluvil za hříchy katolické církve v průběhu staletí. Působivý byl i jeho konec. Sužovaly ho sice fyzické potíže v důsledku Parkinsonovy nemoci a rakoviny, ale návrhy na odstoupení okomentoval: „Kristus rovněž nesestoupil z kříže.“
Papežství teologa Josepha Ratzingera se v lecčems s druhým vatikánským koncilem rozešlo. Benedikt XVI. jej považoval za naivní plod rozčeřených 60. let 20. století. Média to přenášela přes srdce jen těžko a překřtila ho na „božího rotvajlera“. Navzdory tomu do dějin vstoupil – možná nechtěně – jako modernizátor. Z poslání papežství totiž učinil povolání tím, že odstoupil z postu nadosmrti.
Naopak papež František je ztělesněním druhého vatikánského koncilu. Přeplněné Svatopetrské náměstí oslovil po svém zvolení slovy: „Buona sera!“Cír- kevní banku arcidiecéze Buenos Aires zrušil, protože „Petr přece také neměl konto“. S odkazem na svatého Ambrože označuje církev za tajemství měsíce – stejně jako si měsíc bere světlo od slunce, nesmí církev zapomenout, že uzavřená do sebe se propadá do nicoty.
Navíc se vyjadřuje k ožehavým tématům, jako je otázka vysluhování svátostí i rozvedeným a znovu sezdaným věřícím. Navrhuje, aby to, zda se podruhé sezdaní smějí, či nesmějí účastnit svátosti, řešili s věřícími kněží na lokální úrovni. Toto obměkčení zdůvodňuje docela logicky: „Svátosti zde nejsou pro ty, kterým se život vyvedl, jsou lékem pro raněné. Eucharistie není odměnou pro dokonalé, nýbrž velkorysým lékem a pokrmem slabých.“
Pius XII.
Papež František je prvním papežem z Jižní Ameriky. Jeho následovníkem se – aspoň podle režiséra a autora scénáře Mladého papeže Paola Sorrentina – stává Lenny Belardo, první papež ze Severní Ameriky. Miluje třešňovou kolu a jeho poslední starostí je, jak uskutečnit ideály druhého vatikánského koncilu. Jméno, jež si newyorský arcibiskup volí po zvolení papežem, hovoří za vše – Pius XIII.
Dějiny papežství znají dvanáct Piů. Pro příběh Lennyho Belarda jsou podstatní čtyři poslední – Pius IX., Pius X., Pius XI. a Pius XII. Všem bylo společné, že se vydali konzervativní cestou a na papežství vyzdvihli jeho ceremoniální, až bombastický ráz. Pius XII. proslul jako poslední papež velkého stylu i kontroverzí, které dodnes neutichají.
Zatímco záliba v pompéznosti snad vycházela z Piovy povahy, kontroverzím zatěžujícím jeho papežství se nelze divit. Pius XII., jenž zemřel v roce 1958, stojí před nadlidským úkolem – jako pastýř má bezpečně provést věřící druhou světovou válkou. Dle mnohých ztroskotal. Německý dramatik Rolf Hochhuth ho v divadelní hře Náměstek z roku 1963 ukazuje jako pragmatika, který v rozhodujícím okamžiku dějin propásl možnost postavit se zlu. Podle Hochhutha pouze mlčel.
Dosud však neutichly ani hlasy, které Pia XII. hájí. Židovský teolog Pinchas Lapide v knize Rom und Juden: Papst Pius XII. und die Judenverfolgung (Řím a Židé: papež Pius XII. a pronásledování Židů) z roku 1967 tvrdí, že papež nejen vůči zlu nemlčel, ale diplomatickým umem zachránil až stovky tisíc Židů.
Po druhé světové válce vydal Pius XII. encykliku Humani generis s výmluvným podtitulem O některých falešných názorech, které podkopávají základy katolické nauky. Činí v ní čest svému konzervatismu a účtuje s filozofickými, teologickými i společenskými novotami, které se rozmohly v církevních strukturách, aby je zevnitř napadaly. Všem těmto proudům je vlastní relativizace věčných, ale nepohodlných pravd. V této souvislosti vyzvedává Pius XII. absolutní autoritu papeže, která má ve zvláštních případech platit jako neodvolatelná, i není-li proslovena z autority Svatého stolce.
Následovníkem současného papeže Františka se podle Sorrentina stává Pius XIII., který miluje třešňovou kolu a jehož poslední starostí je, jak uskutečnit ideály Druhého vatikánského koncilu Papežství a katolická církev jsou skandální ze své podstaty. Z hlediska moderního západního člověka se skandálním jeví postoj církevních hodnostářů k homosexualitě, potratům a antikoncepci.
(Pontifikát: dějiny papežů od Petra po Františka) z roku 2017 i obrazově – byl posledním papežem, jenž lpěl na oslavných rituálech, a proto se například nechal přenášet na papežském trůnu. Tváří v tvář této zálibě Reinhardt poznamenává: otázka, kolik civilnosti a obřadnosti náleží papeži, je dnes živější než kdy jindy.
Temný bratr
Sorrentinův Pius XIII. má v této věci jasno. Zatímco jeho „předchůdce“František jezdí metrem a nosí si sám svá zavazadla, Pius XIII. se s chutí vznáší na papežském trůnu, který se nepoužíval od roku 1963, nasazuje si papežskou tiáru, kterou odložil již Pavel VI., zahaluje se do tajemné samoty a nechává si líbat pontifikální červené boty.
Německá novinářka Christine Rietzová v recenzi pro týdeník Die Zeit vtipně poznamenala, že Pius XIII. je temný bratr papeže Františka. Věc se však zdá závažnější. Pius XIII. působí jako temnější bratr i vedle „božího rotvajlera“Ratzingera. Nejde však jen o to, že všechny předčí konzervativními názory, ale odmítá i vše, co média a církevní pozorovatelé hodnotili jako vyjití vstříc světu.