Co je to láska?
Mladý papež
Otřesení svědci papežského řádění se ho tážou: „Nikdy jste nepocítil lítost?“
Otázka pokrytectví
Klíčová otázka zní: Je Pius XIII. zlý? Jistěže ne. Amatérský psycholog v divákovi si přijde na své, když se postupně odkrývá Belardovo tajemství – jako malého chlapce ho opustili rodiče, které papež nikdy nepřestal hledat. Je ale touha po rodičích skutečným důvodem papežovy tvrdosti? Spíše se zdá, že je obrazem opuštění – nejen kněží, ale kohokoliv.
Papežovým příběhem neprostupují jen ztracení rodiče, ale i ztracená láska mladé ženy, s níž se stýkal krátce před vstupem do teologického semináře. I tato nenaplněná láska ho doprovází, a dokonce nakrátko přiblíží veřejnosti. Newyorský arcibiskup se snaží papeže zdiskreditovat a nabídne médiím jeho milostné dopisy. Diskreditace se však nepodaří.
Belardo dopisy nikdy neodeslal, a jak poznamenává šéfredaktor listu, s nímž kardinál vyjednává: „Neodeslané milostné dopisy jsou pouhou literaturou.“I papež reaguje s klidem: „Světu se to bude líbit. Na lásku je připravený vždy.“V tom má pravdu. Nadšené titulky hlásají: „Svět se zastavil, aby mluvil o lásce.“
Láska nakonec hýbe i papežovými spíše ojedinělými kázáními, jimiž jako ozvěna zní výrok svatého Augustina: „Bůh je láska.“Ale copak se jeho kázání nerozchází s papežovou tvrdostí? Není to jen další doklad pověstného církevního pokrytectví? Pro diváka by to bylo nejsnazší řešení: Belardo je stejně jako všichni církevní funkcionáři pokrytec.
Mladý papež je sice leckdy mimořádně nesympatický, ale nikoli pokrytec. Žije v odloučenosti a odevzdanosti Bohu. Když na něho intrikující kardinálové nasadí mladou krásnou ženu, aby ho svedla a nesnesitelný papež mohl být svržen, jejich léčka je neúspěšná. V jedné scéně se papeže ptá jeho oblíbený spisovatel: „Jak to vy kněží vydržíte bez žen?“Belardova odpověď zní: „Snadno. Ti hloupí se stýkají pokoutně. Ti chytří dávno pochopili, jak moc je sex coby zdroj požitku v naší společnosti přeceňován.“
Časnost versus věčnost
Mnoho členů papežské kurie patří k hloupým. Ti jsou opravdu pokrytci – kážou čistotu, ale podle svých slibů nežijí. Něco podstatného však – aspoň u diváka – svědčí v jejich prospěch: jsou laskaví, lidská selhání přehlížejí a ihned spěchají s rozhřešením sebetěžšího hříchu.
Zajímavost Sorrentinova desetidílného seriálu pramení v tom, že z papežovy
The Young Pope (české televizní stanice dosud nevysílaly) SCÉNÁŘ, REŽIE: Paolo Sorrentino VYDAL: Koprodukce televizních stanic Sky Atlantic, HBO, Canal+
ROZSAH: Desetidílný televizní seriál v celkové délce osm hodin 38 minut; první epizoda 21. října, desátá 18. listopadu 2016
tvrdosti vyrůstá jeho láska. Bez odvahy, ráznosti a schopnosti trpět není lásky. Sorrentino dokonce ukazuje, že jeho tvrdý papež možná ztělesňuje jedinou pravou podobou lásky. Doprovází ji totiž zvláštní dar milosti – Belardovy modlitby hýbou Bohem. Již ve čtrnácti letech si na Bohu vymodlil, aby uzdravil nemocnou matku jeho kamaráda. Jindy po Belardově domluvě s Bohem otěhotněla mladá neplodná žena a naopak sestra, která tyranizovala chudou africkou vesničku, po přímluvě u Boha zemřela.
Také Belarda čas obměkčí a v poslední, desáté části seriálu si za svého tajemníka zvolí homosexuála. Diváka to uklidní, byť jde o uklidnění kosmetické. Samozřejmě se musí každý papež postavit dilematu, jak vyřešit rozpor tkvící v papežství, či spíše, jak snést jeho neřešitelnost.
Papežství stojí a padá s věčnou pravdou, která se odívá do časného šatu. Podstatou papežství ale není tento časný šat, ale „betonová“pravda a – jak střízlivě poznamenává církevní historik Volker Reinhardt – „vše ostatní je image“. Možná tedy Sorrentino neukazuje „zlého“papeže. Snad ukázal papeže bez příkras. Může totiž existovat konzervativnější in- stituce, než je papežství spočívající v nároku na věčnost?
Nepříjemná odpověď
Sorrentino se netáže, zda se katolická církev, většinová společnost, váš soused či vy sami stavíte správně, či špatně k interrupci, homosexualitě nebo antikoncepci, ale klade si otázku základnější, bytostně filozofickou a teologickou: Co je to láska? Odpověď je nepříjemná. Za naší proklamovanou tolerancí, mírností a otevřeností snad stojí dobro, ale zbabělé, a proto hloupé.
Možná je přísnost a tvrdost slučitelnější s láskou než lecjaké odpuštění. Mladý papež v jednu chvíli vykřikne: „Z rozlišování je mi zle.“Jak je jeho zvykem, mluví s nadsázkou. Ostatně celé papežství chápe jako velkou nadsázku. Nezavrhuje veškeré rozlišování, ale je znechucen tím, že neumíme rozlišovat situace, v nichž je třeba nerozlišovat a nedělat kompromisy.
Belardovým příběhem prostupuje ještě jeden podstatný motiv – mladý papež odmítá ukázat tvář. Nechce se líbit, což s tváří herce Juda Lawa v roli papeže Pia XIII. není snadné. Nejde ale jen o vzhled. Především nemíní říkat to, čím si vyslouží potlesk, a zejména nechce exhibovat. V exhibici totiž nevyhnutelně ztrácíme pravdu a lásku. V exhibici nám jde totiž jen o nás samé. Přitom nepotřebujeme nic více než pravdu a lásku.
Jak poznamenává v jednom svém neodeslaném milostném dopisu: „Co je krásnější? Láska ztracená, či nalezená? Ty pochybnosti mě děsí a berou mi půdu pod nohama. Najít, či ztratit? Všude kolem mě lidé po něčem prahnou. Ztratili, nebo našli? Neznám odpověď, ale rád si ji představuji, zní: Nakonec, lásko, nemáme na vybranou, musíme nacházet.“ Režisér, scenárista a příležitostný herec se narodil v Neapoli v roce 1970. Někoho může tento údaj překvapit, protože Sorrentinovy snímky se obvykle zabývají světem lidí o generaci starších a také režisérův styl připomíná spíše „staré mistry“. Zjevná blízkost k Felliniho obraznosti je pro jedny důvodem k nadšení, pro jiné spíše ke skepsi vůči Sorrentinovým úspěchům. Jisté je, že na svůj relativně stále mladý věk jich už Paolo Sorrentino sklidil dost: jeho tvorba byla oceněna Oscarem, Zlatým glóbem i evropskými filmovými cenami a celkově se množství jeho trofejí počítá na desítky. Jen na Zlatou palmu z Cannes, navzdory četným účastem v hlavní soutěži, ne a ne dosáhnout. Bezesporu se Sorrentino stal jednou z nejsledovanějších osobností světového filmu a na každý jeho další tvůrčí čin se čeká s napětím.
Ve středu jeho zájmu stojí osamělý muž v kritické životní situaci, jehož často ztvárňuje Sorrentinův dvorní herec Toni Servillo. Poprvé spolupracovali už na režisérově celovečerním debutu Přebytečný člověk, který byl uveden v roce 2001 v soutěži benátského festivalu. Mezinárodní věhlas přinesl Sorrentinovi o tři roky později posmutnělý, poeticky pojatý snímek s kriminální zápletkou Následky lásky se Servillem coby životním ztroskotancem ve službách mafie. Snímek soutěžil o Zlatou palmu v Cannes, stejně jako v roce 2006 další Sorrentinův film Rodinný přítel a v roce 2008 portrét italského politika Giulia Andreottiho Božský. Za ten si Sorrentino odvezl Cenu poroty.
Do světa anglicky mluveného filmu vyrazil Paolo Sorrentino v roce 2011 se snímkem Tady to musí být. Hlavním hereckým představitelem se tentokrát stal Sean Penn, ale postava zůstala z velké části podobná: stárnoucí a se životem nespokojený muž. Bývalý rockový muzikant se v tomto filmu pouští do pátrání po strážném z koncentračního tábora, kde byl vězněn jeho otec.
Skutečnou senzaci pak vyvolala v roce 2013 Velká nádhera, obrazově opulentní a nejvíce „felliniovský“Sorrentinův film, v němž se hlavní role opět ujal Toni Servillo a vytvořil portrét stárnoucí literární celebrity, jež v kulisách římských ruin a dekadentních večírků s lítostí rekapituluje svůj život. Snímek získal Oscara i Zlatý glóbus pro nejlepší neanglicky mluvený film a hned několik evropských filmových cen – pro nejlepší film, pro Paola Sorrentina jako režiséra, pro herce Toniho Servilla a ještě pro střihače Cristiana Travaglioliho.
Evropským filmovým cenám vládl o dva roky později také Sorrentinův anglojazyčný snímek Mládí, kde hlavní roli stárnoucího dirigenta sehrál Michael Caine.
Mladý papež z roku 2016 je Sorrentinovým prvním (a zatím jediným) vykročením do oblasti seriálové tvorby. Sorrentinův efektní styl zde dostal nové pole působnosti a výsledkem je dílo, které dokáže i v tak sekulární společnosti, jako je ta česká, leckoho podnítit k úvahám na téma papežství a katolické morálky. „ Církevní prostředí dobře znám, studoval jsem u salesiánů,“uvedl režisér v nedávném rozhovoru. „Je to zvláštní stejnopohlavní prostředí – buď muži, nebo ženy – a od toho se odvíjejí všechny úchylky.“Pochází prý z rodiny, kde všichni vídali duchy a vyprávěli o nadpřirozených věcech... „Když jsem byl dítě, vzrušovalo mě to a ovlivnilo to můj vztah ke skutečnosti – ale vždycky jsem za těmito pověrami cítil něco fascinujícího, skutečného, k čemu jsem se snažil proniknout. Vždycky mě udivovalo, když někdo inteligentní a vzdělaný potřeboval každý den chodit na mši, to je takový zvláštní rozpor.“
Moderní uvolněnost si přeje měnit hříchy v práva. Katolická církev jde člověku naproti a na sebevětší hřích nabízí odpuštění. Bůh však nechce vlažnost, ale zapálení, vášeň, lásku; Pius XIII. vyzývá k boji. Pius XIII. především nemíní říkat, čím si vyslouží potlesk, ani nechce exhibovat. V exhibici totiž ztrácíme pravdu a lásku, jde nám v ní jen o nás samé. Přitom nepotřebujeme nic víc než pravdu a lásku.