Přetřesení světa
Společenské proměny otřásají kolektivními identitami a mění vztahy lidí k druhým, ale i k sobě samým
Ještě v roce 2011 topila velká část tuzemských médií pod kotlem všeobecného zděšení z romského teroru, později strachu z uprchlické tsunami. Dnes se lidé na sociálních sítích předhánějí v kolektivním obviňování muslimské svoloče. Jasný a rychlý názor na islám mají i mnozí lidé v jiných ohledech rozumní. Neopírají se přitom o studie arabistů, orientalistů, religionistů, sociálních antropologů či odborníků na islám, neboť všichni ti jsou u nich v podezření, že s objektem svého studia vstoupili v komplot.
Český prezident se opájí konspiračními teoriemi o organizované invazi. Politici se fotí se zbraněmi, používají válečné metafory a ozbrojují národ – byť jen symbolicky, zato v plné palbě ústavní novely. Úvahy nad reálnou schopností pistolníků zabránit teroristickému útoku, nad fakticky se snižující statistikou kriminali- ty nebo nad negativními efekty, které s sebou nese podpora militantních skupin a domobran, od nich nečekejte. Čekejte hesla typu: „Bezpečnost země je ohrožena, musíme se bránit!“
Jistěže jde o reakci na vnější události, ale naprosto jí schází přiměřenost a schopnost domyslet, jaký signál tím veřejní činitelé vysílají voličům. Naše vztahy k lidem „tam venku“, k evropským partnerům, k uprchlíkům, Rusům, Ukrajincům, Američanům, černochům, Číňanům, ale i k našim sousedům, neziskovkám nebo k lidem s hendikepem, totiž vypovídají víc o nás než o nich. Vztah k jiným utváří nás samotné. Je výrazem kompenzací a strategií, jak uspět mezi ostatními, ale také jak podepřít vlastní důstojnost a obstát sami před sebou. Špatně zvolené strategie přitom mohou napáchat reálné zlo na druhých lidech i v našich vlastních duších.
Do nejistých vod
Lidé v Česku i v dalších vyspělých zemích, založených na principech liberální demokracie a hodnotách lidských práv, ztrácejí víru ve své schopnosti i vlastní budoucnost a začínají se utápět ve vnitřních animozitách a nejistotě. Postkomunistické země se uzavírají samy do sebe. Namísto vysněného zakotvení v bezpečném přístavu Evropy, kde jejich občané chtěli nakupovat a užívat si dovolené, se ocitli ve světě, v němž se část jejich politiků neumí ani domluvit (ať doslova, nebo v přeneseném slova smyslu); ve světě, který řeší spoustu vlastních problémů a dívá se na východní Evropany trochu skrz prsty. Politické ambice Česka a dalších „nových“členů se často vyčerpávají bojem za lepší máslo nebo za ochranu před dovozem uprchlíků, což velké části jejich voličů stačí. Zbytek je pro ně diktát Bruselu.
Jenže do nejistých vod začala vplouvat celá euroatlantická flotila. A není náhodou, že největšími otřesy procházejí Spojené státy a Velká Británie, považované za vlajkové lodě liberálních demokracií. Obyvatelé vyspělých zemí podle průzkumů sice stále patří k nejspokojenějším lidem planety, jenže v otázkách po budoucnosti své země nebo svých dětí se řadí k největším pesimistům. Podle mezinárodního průzkumu Ipsos Mori z roku 2014 skončila většina západních států v té skeptičtější polovině – Francie, Itálie, Španělsko či Belgie se ocitly na jejím chvostu. Tedy přesně na opačné straně než Indie, Čína, Indonésie nebo Peru.
Svět se stává čím dál složitější a budoucí vývoj hůř předvídatelný. „Klasická věda zdůrazňovala řád a stabilitu. Nyní naopak vidíme fluktuace, nestabilitu, vícenásobné možnosti a omezenou předvídatelnost na všech úrovních pozorování,“napsal chemik a filozof Ilja Prigogin už před dvaceti lety v knize Konec jistoty. Jsme vedeni ze světa „bytí“do světa „uskutečňování“a „stávání se“.
Západ navíc trpí deziluzí a znejistěním kvůli negativním důsledkům svých vlastních zásahů v Afghánistánu, Iráku či Libyi a zvratům následujícím po takzvaném arabském jaru. Na mezinárodní scéně nelibě pozoruje iredentistické akce opět sebevědomého Ruska a jeho působení v Sýrii. Ocitá se v zajetí vývoje událostí, které je schopen čím dál méně kontrolovat.
Vztah k muslimům nebo spíš k obrazu, který si o nich vytváříme, připomíná kolektivní psychózu vůči Židům, která zachvátila většinu Evropanů před druhou světovou válkou. Nezarazí nás ani to, že nenávist a předsudky čím dál rychleji přesměrováváme z jedné skupiny na druhou.
Co nikdo nečekal
Naši sebedůvěru rovněž podkopává neschopnost rozumět vývoji uvnitř vlastních společností a odhadovat jej. Otřásají jí nárazy v podobě zvolení Trumpa či vystoupení Velké Británie z EU, které se většinově neočekávaly v žádném z táborů. Nenaplňují se ovšem ani pesimistické předpovědi, stavěné podle zdánlivých nově vzniklých pravidelností, z nichž se pokoušíme vyčíst další trend. V Rakousku nezvítězil kandidát Svobodných Hofer, ve Francii Le Penová, preference AFD klesají a šance Merkelové na znovuzvolení do křesla kancléřky se zvyšují.
Zároveň jako bychom vyčerpali zdroje imaginace vlastní budoucnosti. Populisté vyhrávají volby s hesly, v nichž slibují zastavit čas, respektive vrátit jej do skvělé minulosti. Jako bychom ztráceli společný horizont. Sen o vymanění většiny lidí z chudoby nepřináší s dalším reálným zlepšováním materiální situace o moc víc spokojenosti a chudoba se v rámci společnosti stala relativní. Sen o otevřených hranicích se pro část lidí proměnil v noční můru. Sen o všeobecné dostupnosti informací a možnosti jejich nekontrolovaného šíření zmutoval do informačního Bábelu, v němž si každý vybírá a čte, co se mu hodí; je stále obtížnější shodnout se na společném jmenovateli, pokud jím ovšem není „nepřítel“. Sen o propojení a zmenšení světa vede k většímu srovnávání a vymezování; nehledě na to, že je zdrojem více děsuplných zpráv z druhého konce světa, které se nás najednou více dotýkají. Sen o všeobecné aktivní společnosti se vybíjí ve virtuálním souboji mezi virtuálními názory protilehlých táborů atd. atp.
Tím nechci říct, že je všechno špatně. Mění se hlavně naše perspektiva. S rostoucí komplexitou a plánováním si jsme daleko víc vědomi rizik a nezamýšlených důsledků, jak o nich mluvil německý sociolog Ulrich Beck. Budoucnost je pro nás hlavně prostorem pro usměrňování budoucích rizik, která utváří naši představivost a řídí politiku ještě dřív, než se cokoliv stane. Jsme posedlí vlastní bezpečností. Obava z toho, že možná uděláme špatný krok, vede k tomu, že raději zůstaneme stát.
Budoucnost je pro nás hlavně prostorem pro usměrňování budoucích rizik, která utváří naši představivost ještě dřív, než se cokoliv stane. Jsme posedlí vlastní bezpečností.