Přetřesení světa
ti a ustavuje se jako nadřazená kasta vůči „našim“menšinám. Patřit k Čechům (Moravanům, Slezanům) je totiž pozitivní hodnota sama o sobě, takže Vietnamcům a Ukrajincům klidně můžeme tykat a Romové ať nám radši nelezou na oči.
Nejsme v tom sami
„Probouzení“národů a rekonstrukce národních mýtů dnes probíhají napříč celým glóbem. V Japonsku, Indii, Číně, Rusku, Turecku, Egyptě, Maďarsku, Francii, Británii, Etiopii, USA… Rostoucí nacionalismus je jednak reakcí na zvyšující se propojenost světa a vyjádřením odporu vůči glajchšaltující globalizaci a jejím negativním projevům, jednak řetězovou reakcí států na pociťované i reálné ohrožení od jejich sousedů a historických rivalů. Ruska vůči NATO, NATO vůči Rusku, Číny vůči Japonsku, Japonska a Vietnamu vůči Číně, Indie vůči Pákistánu atd. Prudký rozvoj třetího světa a migrace do měst rýsuje nové potenciální konflikty uvnitř států.
Konflikty mezi národy a etniky či různými společenskými třídami přitom nejsou vyjádřením nekompatibility a soupeřením růzností, nýbrž paradoxní reakcí na reálné sbližování se v každodennosti, které však – od určité chvíle – generuje potřebu vymezit se a bránit proti reálným i imaginárním ohrožením. Podobný proces byl podle norského antropologa Thomase Eriksena spouštěčem války v Jugoslávii. „Mezi Srby a Chorvaty panoval od roku 1945 mír a bylo možné zaznamenat i vysoký počet smíšených manželství. Srbové a Chorvati mluvili dialekty téhož jazyka. Asi největší kulturní rozdíl mezi těmito skupinami spočíval v odlišných variantách křesťanství a ve faktu, že používaly odlišné psané písmo (Srbové jsou pravoslavní a používají cyrilici, zatímco katoličtí Chorvati píší latinkou). Po propuknutí války v roce 1991 se nicméně opakovaně zdůrazňovalo, že tyto skupiny jsou neslučitelné a kulturně nekompatibilní; Srbové tvrdili, že Chorvati jsou fašisti, a Chorvati označovali Srby za imperialisty,“píše Eriksen v knize Etnicita a nacionalismus.
K podobným procesům docházelo dle Eriksena o několik let později také na bosenském venkově, kde „vesničané vyznávající tři různá náboženství žili bok po boku odnepaměti. Etnické hranice, skryté po celá desetiletí, byly aktivovány; po dvě generace irelevantní kulturní rozdíly byly ‚odhaleny‘ a zdůrazňovány coby důkaz nemožnosti soužití těchto skupin.“
Hon za identitami se tedy nyní rozbíhá nanovo. Západoevropské státy se potýkají s reálným problémem radikalizace druhé a třetí generace muslimů, kteří se při objevování vlastní identity nechávají svést propagandou extremistických kazatelů v mešitách a na sociálních sítích. Část Evropanů zase „objevuje“neslučitelnost islámu s vlastní kulturou v dokonale nepřímé úměrnosti: čímméněmuslimů v dané zemi je, tím větší distinkci vůči islámu její obyvatelé pociťují.
Vysoká procenta občanů euroatlantických zemí zároveň trpí desetiletí trvající ekonomickou stagnací či zhoršováním kvality života. Asi nejvýmluvnější jsou v tomto ohledu analýzy úpadku britských postindustriálních regionů a jejich volby pro brexit či zvyšující se mortality bělochů se středním a nižším vzděláním, která fungovala jako bezpečný predikátor pro volbu Donalda Trumpa. Obě skupiny na tom přitom nejsou – co do příjmů či míry zaměstnanosti – hůře než jejich protějšky jinde ve světě. Možnost srovnání s „konkurencí“ale jejich pozice výrazně zhoršuje. Jejich volba byla pokusem o zachování (kdysi výlučného) statu quo a vlastní důstojnosti. Chudoba je relativní…
Euroatlantické majority navíc trpí úzkostí z vlastního demografického vývoje. Není náhodou, že ve spojení s uprchlíky patří k nejfrekventovanějším tématům řeči o silných urostlých mladících a znásilnění. A rovněž není náhodou, že současný papež v rozhovoru pro italský list Corriere della Sera prohlásil, že Evropa je jako Sára, neplodná žena Abrahá- ma, kterou uprchlíci oplodní. V řeči metafor, kterými žijeme, jsou národ a Evropa tělo a žena. Nebo také nedobytná pevnost.
Migrace pro nás představuje reálnou hrozbu. Klimatické změny, bohatnutí chudých států a zvyšující se mobilita jejich obyvatel budou hnát k břehům Evropy čím dál více lidí. Podle bulharského politologa Ivana Krasteva je migrace revolucí 21. století. Aktivní lidé už nechtějí měnit systém ve svých zemích, protože daleko snadnější je pro ně vyměnit zemi, kde budou žít.
Evropa se pak v reakci na nápor uprchlíků a migrantů může proměnit ve stárnoucí kontrarevoluční velmoc. Se vším, co si pod tím dokážeme představit. Nebo se postaví za principy, na nichž dosud stojí: za svobodu vyznání, vnitřní různorodost, vzájemnou solidaritu a toleranci k jiným. Zároveň bude řídit migrační tok, ale neuzavře se a bude dál svoje hodnoty šířit mezi ostatní. Protože Evropa je skvělá a jedinečná a je dobrou vizí pro tento svět.
Musíme se přizpůsobit
Je ale třeba přiznat si několik věcí. Západ pozvolna ztrácí moc a vliv v mezinárodním systému ve prospěch nových velmocí, které začínají uplatňovat svoji váhu vmezinárodní politice a ve snaze překreslit hospodářský systém narýsovaný po druhé světové válce. Mezi nejrychleji rostoucími ekonomikami jsou dnes africké či jihoasijské země jako Myanmar (dříve Barma), Vietnam, Pobřeží slonoviny, Tanzanie či Senegal, ale především Čína, Indie či Turecko. Tyto ekonomiky zčásti převzaly tržní model Západu, ale „rebrandovaly“ho dle konkrétních potřeb své vlastní ideologie a nacionalismu. Přitažlivost prosperujícího Západu coby šiřitele ideálů otevřeného trhu ve spojení s demokracií tím pozvolna ztrácí na lesku.
Obyvatelé zemí EU, USA či Japonska sice nadále dosahují několikanásobně vyšších výdělků, než je světový průměr, a představují téměř čtyřicet procent světového HDP v přepočtu na paritu kupní síly. Jenže ještě v roce 1980 to podle listu The Financial Times bylo procent šedesát! A bude hůř. Podle předpovědi Ipsos Mori předběhnou státy E7 (Čína, Indie, Brazílie, Rusko, Indonésie, Mexiko a Turecko) v roce 2030 celkovou velikost ekonomik i jejich přepočet na kupní sílu na obyvatele států dnešní G7 (Francie, Itá- lie, Japonsko, Kanada, Německo, Spojené království a USA). Dvě třetiny světových středních tříd budou žít ve stejném roce v Asii.
Moderní průmyslová společnost je postavená na neustálém zlepšování, zefektivňování a přestavování ekonomiky a společenských celků. Pokud budeme vycházet z klasických tezí Maxe Webera či Charlese Taylora, v nichž kapitalistický duch převzal étos zásluhovosti coby výsledku vlastní píle a racionálně rozvrhované činnosti, narazila západní společnost na svoje limity. Neustálé transformace ekonomických aktivit a na ně navázané rozpouštění tradičních společenských forem je totiž podmíněno společenskou smlouvou zlepšování živobytí zejména těch, jichž se největší změny bezprostředně týkají. Průmyslová společnost tak začíná drhnout v momentě, kdy budou početné společenské a profesní třídy trpět dlouhodobou stagnací či zhoršováním situace bez výhledu na její zlepšení.
Neděje se to v dějinách poprvé. Z krizí se Západ vždy dosud vylízal, avšak výsledkem poslední velké krize byla světová válka a vznik bipolárního světa. Poučením svobodného Západu bylo vybudování otevřeného hospodářského a politického systému, založeného na spolupráci a vědomém potlačení těch antagonismů, které světové válce předcházely. Dnešní ekonomičtí protekcionisté, novodobí nacionalisté, autokraté, populisté a vynálezci neliberálních a suverénních demokracií, jako by tuhle historickou lekci zapomněli.
Viděno z globální perspektivy jde o vyrovnání vztahů se zbytkem světa. Lepší život Evropanů a Američanů zatím vždy byl – a stále je – založen na využívání pracovní síly a přírodních zdrojů jiných. Obyvatelé českých zemí sice neměli kolonie, ale vždycky se s ostatními vezli. Musíme udělat to, co chceme po jiných. Přizpůsobit se. S uprchlíky dorazil do Česka svět a my ho nechali stát za dveřmi. Neznamená to, že přijmeme všechny, nepoučíme se z chyb západních demokracií, ale že určíme míru toho, co je možné a správné. Alternativou je, že se necháme zalígrovat za ostnatý plot a spokojíme se se sněním bezskrupulózního hokynáře, který mění názory podle toho, jak zrovna zafouká vítr.
Podle bulharského politologa Ivana Krasteva je migrace revolucí 21. století. Aktivní lidé už nechtějí měnit systém ve svých zemích, protože daleko snadnější je pro ně vyměnit zemi, kde budou žít.
Autor je publicista, působí v organizaci Člověk v tísni