Tady máte plot

Osobní výběr ze světového tisku

Znáte jméno D. L. Menard? Těžko, nejste-li hudební fajnšmekři. Ale The New York Times jeho nekrolog uvádí titulkem „v 85 letech zemřel cajunský Hank Williams“. Tady už je jasněji, aspoň ohledně Williamse. Ale ohledně Cajunů to bude horší. Cosi napoví fakt, že Menardova píseň „La Porte d’en Arriere“je cajunskou verzí Williamsova „Honky Tonk Blues“. Ještě zažil dobu, kdy francouzština byla na školách Louisiany zakázána.

Cajunové dokládají, že i západní polokoule má své odsunuté etnické skupiny. Francouzi usazení na kanadsko-americkém pomezí (oblast Akádie) byli po vítězství Britů v sedmileté válce odsunuti do Louisiany, tehdy francouzské kolonie. Tu posléze získaly Spojené státy, takže z Francouzů se stali Američané a říkají si Cajunové. Jak dokládá osud Menarda, svou identitu si udržují dodnes.

Na okraj, připadá-li vám americký herec Shia LaBeouf svým příjmením podezřelý, tak vězte, že je to Cajun, potomek Francouzů odsunutých před 250 lety od řeky Svatého Vavřince k Mississippi.

*** Následuje příběh pro starší a pokročilé. Vychutnají si ho pamětníci normalizace a dohledu nad „závadovými skupinami“i jejich baštami. Třeba léta 1981, kdy byli z pražské hospody U slunců vykázáni vlasatí „androši“. K podobnému rozpoložení vedla Jana Fleischhauera na blogu Spiegel Online zpráva ze švýcarských novin Neue Zürcher Zeitung.

Vmnichovské čtvrti Sendling je hospoda Casa Mia. Vedl ji Ital ze Sicílie. Koncem července dostal návštěvu z městského obvodu. Doneslo se mi, řekl zmocněnec pro pravicový extremismus, že tu obsluhujete lidi, o nichž se ví, že jsou stoupenci hnutí Pegida. Hostinského pak vyzval, aby jim napříště zabránil ve vstupu. A aby svým slovům dodal na váze, ukázal dva dopisy – jeden z obvodu, druhý ZBYNĚK PETRÁČEK od primátora: Mnichov je pestrý, stálo v nich na vědomí všem hostinským, proto v něm nesmí být místo pro hnědou.

Hostinský nepochopil to, co by se naučil za normalizace: že má zařídit, aby někdo v jeho hospodě „měl plot“. On sám přece nemá nic společného s politikou, vysvětloval úřadům. Ti hosté pouze jedli špagety a nikoho neobtěžovali. Proč by je měl vyhazovat? Pak to pochopil. Poté, co mu někdo na fasádu nastříkal „náckové, zmizte“. Poté, co výlohu zakryly antifašistické samolepky. A definitivně poté, co pivovar vypověděl smlouvu s jeho lokálem. Provoz hospody skončil.

Ano, je to prkotina. Ani nelze prokázat, že vypovězení smlouvy se neopíralo o ekonomické důvody. Ale Fleischhauerovi ten případ přijde příznačný a důležitý. Jednak proto, že o něm musel jako první referovat teprve zahraniční tisk ( Neue Zürcher Zeitung). Pak proto, že hostinského se vůbec nikdo nezastal. A hlavně proto, že se tím oživují poměry zániku výmarské republiky. „Jsme na nebezpečné cestě, je-li v pořádku nutit hospody, aby ve jménu otevřenosti světu třídily hosty podle smýšlení,“píše autor. „Tento způsob agresivní ochrany prostředí byl dosud znám jen z východu Německa. Tam náckové podobnými přesvědčovacími kampaněmi pěstují to, čemu pak hrdě říkají ,národně osvobozené zóny‘.“

To je opravdu jiná káva než Haškův hostinský Palivec a jeho nesmrtelná hláška: „Neplač, neřvi. Co mně můžou udělat kvůli posranýmu obrazu císaře pána?“

Hostinský nepochopil to, co by se naučil za normalizace: že má zařídit, aby někdo v jeho hospodě „měl plot“. On sám přece nemá nic společného s politikou.

*** Útočník, jenž 28. července v Hamburku jednoho člověka ubodal a sedm zranil, je Palestinec Ahmad A., píše deník Der Tagesspiegel. Motivoval ho prý konflikt na Chrámové hoře v Jeruzalémě, dodává týdeník Stern. O jeho osudu rozhodne německý soud. Svým způsobem je ale zajímavější to, co píše Liel Leibovitz pro magazín Tablet. Na příkladu vraha tříčlenné rodiny v osadě Halamiš na Západním břehu Jordánu ukazuje, co by následovalo ve Svaté zemi.

Bude-li Umar Abid odsouzen na více než 30 let, ocitne se v kategorii, jež opravňuje „mučedníky“dostávat z rozpočtu Palestinské samosprávy ekvivalent 3364 dolarů měsíčně (čtyřnásobek příjmu průměrného Palestince). To je 40 tisíc dolarů ročně a 1,2 milionu dolarů za 30 let vězení. Našinec by si málem řekl: no nekupte za ty vraždy zabezpečení pro celou rodinu. Ale teď konce legrace.

Jak píše Dov Lieber v Times of Israel, v položce „podpora mučedníků a jejich rodin“palestinského rozpočtu stále narůstá podíl zahraniční pomoci. Jinými slovy: dostává-li vězněný terorista podporu tolik a tolik tisíc dolarů měsíčně, vězte, že polovina z toho (49,6 %) proudí ze zahraniční pomoci Palestině, tedy nemalou měrou z EU.

Pěkné a pokrokové pomyšlení, že.